Za maminku, za babičku
aneb tanečky kolem jídla

S tatínkem Václavem jsme hledali příčinu toho, proč je Klárka tak tvrdohlavá, proč má tendenci neustále rodičům vzdorovat a bojovat s nimi.

Kluk sedí nad polévkou, kterou nechce jíst.

Jen tak mezi řečí mi popsal situaci, kdy byla podle něj Klárka naopak velmi hodná a dalo se s ní domluvit. Chtěl přijít na to, v čem byl princip úspěšné dohody, aby ho mohl uplatňovat i do budoucna.

„Sešli jsme se u babičky. Já s naší Klárkou (6) a Vašíkem (4), můj bratr se svými dcermi Vendulkou (3) a Zuzankou (7). Babička všem připravila výbornou polévku, a aby dětem udělala radost, nechala jim přivézt pizzu, kterou mají tak rády. Všechny děti krásně jedly. Krom jiného i proto, že věděly, že za snědený oběd dostanou od babičky bonbónek.

Když není hlad

„Klárce to bohužel moc nešlo. Už s polívkou jsem ji musel pomoci („Za babičku, za maminku, za dědečka,…“) a do pizzy sotva dvakrát kousla. Přemlouval jsem jí, protože opravdu dost špatně jí a navíc jsem věděl, že to babičce bude líto. Nedala si ale říct.

Pizzu odložila a víc už nejedla. Nepomáhalo ani přemlouvání ani odkazování na to, že bude mít hlad a bude slabámalinkánevyroste,…., že je zlobivá, škaredá a bude nemocná. Všechno marné.“

„Byl jsem z toho pěkně otrávený. Klárka nabručená a protivná. Babička se zle dívala a zarputile mlčela."

„Pak přišlo velké finále a další kolo konfliktu. Babička vytáhla sklenici s bonbóny a všechny děti, kromě Klárky, za snědený oběd odměnila. Klárka se začala domáhat bonbónu také, ale protože nedojedla, nedostala nic. „

„Nastoupil hysterický ryk a monotónní – já chci bonbónééék. Klárka byla k neutěšení.  Domlouval jsem jí, utěšovalvysvětloval, proč bonbónek dostat nemůže.  Babička potvrdila své pravidloaž dojíš, bude bonbónek.“

„Nebralo to konce, ale nakonec se mi podařilo Klárku nějak utišitpřesvědčit jí, aby pizzu dojedla. Zabojovala, nasoukala do sebe zbytek jídla a dostala svůj bonbón. 

Babička byla spokojená, já Klárku pochválil za to, že byla nakonec přeci jen hodnádali jsme si ruku na to, že se to příště už nebude opakovat, a že bude pěkně jíst.“

„Proč se s ní jindy takhle pěkně nedomluvím?“ ukončil Václav otázkou své vyprávění.

Výchova se děje častěji mimoděk,
než záměrným působením.

Bylo mi líto obou. Klárky proto, co musela podstoupit, Václava proto, co mu budu muset říci, pokud mu mám situaci skutečně objasnit.  To, co on vnímal jako dohodu s dcerou, nebylo nic jiného, než její zlomeni a podlehnutí tlaku obou dospělých. 

Václav i babička, podobně jako mnoho z nás, žijí v přesvědčení, že příjem jídla dětmi je nutné sledovat, regulovat, organizovat a řídit. A pokud děti nejí tak, jak si představujeme, je tu problém. Ano, je.  Ale ne na straně dětí.

Klárka vůbec neměla šanci naplňovat potřebu nasycení podle sebe. Podle toho o co jí prostřednictvím chuti a pocitu hladu říká její vlastní tělo.  

Účel světí prostředky

Tatínek i babička s Klárkou jen různě manipulovali, aby ji přiměli naplnit své představy o najezeném dítěti. Babička prostřednictvím uplácení bonbóny, Václav odváděním pozornosti jinam „za babičku, za maminku,…“, domlouváním, přesvědčováním, vyčítáním,….

Myšlenkou, že by měl dceru nechat jíst opravdu jen to a tolik, kolik chce, byl docela zaskočen. Měl pocit, že Klárčino stravování je jeho odpovědností a pokud by se jí zřekl, jako rodič by selhal.

Je ale zásadní rozdíl mezi tím, poskytnout dětem možnost dostatečného příjmu pestré stravy a tím, když jim vnucujeme množství a skladbu jídla, o kterých jsme přesvědčení, že je děti zkonzumovat musí. 

Na tom, že nám tento rozdíl uniká, mají svůj podíl dvě věci. Jednak žijeme v přesvědčení, že pokud nebudeme rozhodovat o každém „nádechu a výdechu“ našich dětí, nesplňujeme společenskou normu „správný rodič

Druhou příčinou je pak neustálé srovnávání a tlak na „průměrnost“. Nedokážeme žít s tím, že naše dítě jí jinak nebo něco jiného než říká „tabulkový průměr“.

„Přeci moje dítě nebude jiné než průměrné,
to by ho mohlo ohrozit.“

Když pominu, že si Václav zlomením dcery zadělal na její další budoucí vzdor a odpor (a tady je to, co na začátku hledal!), případně „hodnou holčičku“, která bude poslouchat druhé i přesto, že jí to nebude vyhovovat a půjde sama proti sobě, mají tyhle rodičovské strachy a z nich vycházející nucení do jídla i další neblahé efekty.

Dva příběhy za všechny

Dnes pětatřicetiletá Eva nedokáže sníst žádné jídlo celé. A i když ji manžel vezme do luxusní restaurace na její zamilované sushi, třetinu ho nechá na talíři. Nedrží žádnou dietu, ale od dětství bojuje uvnitř sama sebe se svými rodiči, kteří ji vždy nutili sníst vše, co bylo na talíři.

Od okamžiku, kdy se dokázala poprvé vzbouřit, pak už nikdy žádné jídlo nedojedla. Potřebuje „dokázat svým rodičům“, že si o jídle bude rozhodovat sama.  Přesto, že už s nimi dávno nežije, nedokáže se tohoto bloku zbavit.

Paní Janu také jako dítě vedli k tomu, že „sníst se má všechno“.  Teprve ve třiceti letech si uvědomila, že se neustále přejídá. Neposlouchá své tělo, svůj pocit hladu, svou skutečnou potřebu jídla.

Trvalo jí dost dlouho, než se naučila říci si o porci, jakou je schopna sníst a nedojíst ji, když cítí, že se přecenila.

S Václavem jsme se dohodli, že zkusí dát své dceři „stravovací svobodu“ a dá vědět, co mu to do vzájemného vztahu přináší. Těším se na jeho vyprávění. Určitě si bude muset nastavit nový vztah i s babičkou.

... a jak to máte vy?

Napište mi svůj příběh nebo pohled na věc do komentářů.

Zaujalo vás téma, přístup, řešení
a jste tu poprvé?

Zaregistrujte se

Ukážu vám jak rozumět nejrůznějším situacím, které s dětmi zažíváte
a jak je řešit.

Jednou za čas vám pošlu
nový článek, video,odkaz
na knihu, 
pozvánku
na přednášku či kurz.

Ukážu vám jak rozumět nejrůznějším situacím, které s dětmi zažíváte a jak je řešit. Jednou za čas vám pošlu nový článek, video, odkaz na knihu, pozvánku na přednášku či kurz. 

Vaše osobní údaje budou zpracovávány podle platných právních předpisů

Sdílejte:

Máte kole sebe přátelé a známé, pro které by mohl být článek zajímavý nebo užitečný? Dejte jim o něm vědět:


Další články pro vás:


Komentáře:

  1. Marie napsal:

    Zdravím všechny rodiče.
    Naše dcerka Viktorka to měla přesně naopak. Cokoliv viděla na stole musela sníst. Upřímně říkám, že jsme dost často nevěřícně koukali, co všechno se do ní vejde. Ovoce, zelenina, maso, pečivo..prostě cokoliv. Přiznávám, že mi hlavou ne jednou proběhla myšlenka, že jí budeme muset trochu s jídlem krotit, aby z ní nebyl nějaký otesánek..?
    Dneska ji jsou 3 roky a začíná si už trochu vybírat co jí chutná a co ne. Rozhodně nenutíme, když něco papat nechce. Sama za sebe můžu říct, že to není dobré. Moje babička často používala větu,, Dokud to nesníš, nejdeš od stolu!“ ? Jsou jídla, která kvůli nucení ve mě vyvolávají obrovský odpor a nechutenství.. jednoduše řečeno, zvedá se mi z nich žaludek.
    Jsem moc ráda za to jak naše dcerka baští, protože vím, kolik rodičů s tím bojuje. Snad se nám to nepokazí ve školce až uvidí návyky ostatních dětí. Poradíte jak případně na to reagovat ? S pozdravem
    Marie

  2. V. napsal:

    Hezký den, děkuju moc za shrnutí „problému“ s jídlem. Všemu tomu v článku rozumím a moc ráda bych to nechala jen na dceři (většinou to tak máme, ale…). Jak řešit to, že obědy a večeře moc nejí, za to svačinky a různé dobrůtky, ovoce atp. by chtěla každou hodinu? Nedojí oběd (nenutím), ale za půl hodiny říká, že má hlad a chce něco jíst. U babičky sní pár lžiček a po obědě chce hned koláč (doma nepečeme)? Předem děkuji moc za radu. 🙂

    • zdenek napsal:

      Dobrý den, v podstatě vidím dvě možnosti. Buď to opravdu necháte vše na dceři, přijmete její stravovací rytmus a rovnou jí k obědu budete dávat menší porce. Pokud se její „mezijídla“ neskládají z něčeho, co je pro vás nepřijatelné, pak by to neměl být problém. Myslím si ale, že se v tom skrývá ještě jeden háček.

      Dcera si vás možná tak trochu (a babičku možná trochu víc) „ochočuje“ a nechává si také trochu rozmarně „sloužit“. Tj. každou půlhodinku si vás zaměstná přípravou, obstaráním další svačinky. Vy ale nejste „služebná“. Východisko vidím následující.

      Ať se dcera naobědvá jakkoliv, přijde-li si za půl hodinky pro další jídlo, klidně jí řekněte, že „další bude až…“ a to podle toho, jak to máte standardně nastavené (např. svačina v 15:00). Pokud s tím má dcera „problém“, nechť si svačinku „teď hned“ připraví sama. Že je malá, nevadí. Alespoň se o to rychleji naučí sebeobslužnosti.

      • V. napsal:

        Děkuju moc za Vaši odpověď, Zdeňku. Poslední odstavec bude asi ideální řešení. (Jen u těch babiček to asi nevyjde. 🙂

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů


Zaujalo vás téma, přístup,
řešení a jste tu poprvé?

Zaregistrujte se

Ukážu vám jak rozumět nejrůznějším situacím, které s dětmi zažíváte
a jak je řešit.

Jednou za čas vám pošlu nový článek, video,odkaz na knihu, pozvánku
na přednášku či kurz.

Vaše osobní údaje budou zpracovávány podle platných právních předpisů

Naučte se lépe rozumět dětem i sobě a komunikujte s nadhledem. :O>)