Rodičovská autorita v praxi

Naštvané dítě

Pozvali mě na přednášku do Masarykovy základní školy v Zásadě.  V učebně seděla asi čtyřicítka rodičů a celý učitelský sbor. Tedy kolem padesátky pozorných, aktivních posluchačů, kteří se neostýchali souhlasit i nesouhlasit, stejně jako se ptát.

 

V přednášce na téma „Jak budovat (nejen) rodičovskou autoritu“ jsme postupně odhalovali podstatu autority, princip jejího správného působení i její místo ve výchově.

Když přichází poznání

Objevil se i moment, který mám na přednáškách a v kurzech opravdu rád. Přítomní dospělí poslouchají, nechají se tématem vést a s úlevou objevují svá „Aha“.

 

To v okamžicích, kdy dojdou k poznání, že v tom nejsou sami. Že nejen oni mají větší či menší trable v komunikaci s dětmi, a že nejen jim se občas autorita proměňuje v něco, co nechtěli nebo se jejich vlastním přičiněním „drolí“ jako mokrý pískovec.

 

Druhé úlevné „Aha“ se objevuje ve chvíli, kdy se posluchačům spojí jednotlivosti ve srozumitelný celek a oni tak mohou přijmout přednesené argumenty, nový nebo jiný pohled na věc. 

Důvěřuj, ale prověřuj

A pak přijdou „Ale“ v podobě testovacích otázek. Rodiče chtějí návody, jak principy a poznání, které jsme právě společně objevili, uplatnit v životě, v situacích, které denně zažívají. A bylo to tak i v Zásadě.

 

Dotazů bylo víc, ale nám stačí pro ilustraci tenhle jeden:

 

Co mám dělat? Ráno před cestou do školky stojíme s dcerou u skříně a oblékáme se, když v tom si ona usmyslí, že si připravené zimní věci nevezme a chce krátké letní šatičky.  Argument, že je venku zima ignoruje, vzteká se a trvá si na svém. Jsme v časovém presu a já cítím, jak se mi hrne krev do hlavy. Nemám jinou možnost, než striktně trvat na svém. Dcera se vzteká ještě víc, já na ni křičím a nakonec ji i jednu třepnu na zadek. Nacpu ji do zimních věcí a s křikem odcházíme do školky. Co jsem měla udělat jinak? 

Co s tím

Jsou situace, kdy to o moc jinak nejde, kdy musíme vzít odpovědnost zcela na sebe, rozhodnout a zavelet, případně konat. To jsou ony klasické případy, kdy se dítě hrne k silnici a hrozí, že vběhne pod auto. Tady není o čem diskutovat. Pomalá reakce by mohla být fatální. Je tedy na místě dítě popadnout a zastavit ho. Nebo na něj houknout, aby počkalo, chytit ho za ruku a převést ho, i když se vzteká a vzpouzí. Důležité ale je, nenechat se strhnout k vlastní zlobě, k nějaké odplatě za nevhodné chování dítěte.  

 

V příběhu se šatníkem ale jiná možnost byla.    ... přečtěte si celý článek