U jídla se mluví !

Nedávno jsem absolvoval jednu ze svých pracovních návštěv v mateřské škole. Uskutečnil jsem tu několik náslechů, při nichž jsem sledoval komunikační a sociální dovednosti vyučujících a jejich vliv na celkovou atmosféru i práci ve třídě, vztahy mezi učitelem a dětmi, i mezi dětmi navzájem.

Bylo to velmi zajímavé a inspirující. Vyučující si vedli stejně jako ostatní dospělí. Někdo komunikoval velmi dobře a zcela vědomě.  Jiný komunikoval také dobře, ale jednotlivých postupů si příliš vědom nebyl. Užíval je intuitivně, tak jak mu jeho přirozený talent a životní zkušenosti napovídaly.  Někteří se s komunikací i samotnými dětmi trochu potýkali, ale nic mimořádného.

Co mě zaujalo, byl všeobecný požadavek na ticho v jídelně.  „Děti, nemluvíme a jíme!“ nebo „Vládíku, Honzo, Janičko, u jídla se nemluví!“ Zvolání, která se nesla nad hlavami dětí, mimořádně upoutala mou pozornost. Nejspíš proto, že jsem je jako dítě také slýchal a musel se jim podřizovat. Jestli mi tehdy připadala protivná a otravná, teď pro mě zcela postrádala smysl.

A právě smysl je to, co člověk (dospělý i dítě) nutně potřebuje vnímat, pokud má nebo nemá něco dělat, má-li respektovat nějaké pravidlo. Pokud mu požadavek smysl nedává, nemá nejmenší důvod a dokonce ani nedokáže se mu podřizovat, respektovat ho.

A tak se s nevinností malého dítěte ptám: „Kdo to kde vzal, že se u jídla nemluví? A proč by to tak vůbec mělo být?“ Vždyť i samotní učitelé si u svého stolu při svačince sdělovali dojmy a nikoho z nich nenapadlo napomenout kolegu, aby nemluvil a jedl. :O>).

Vymezuji se proti tomuto nesmyslnému požadavku, proti nepravdivé informaci, proti klišé, které vůči dětem používáme, na které jsme si zvykli a už nás ani nenapadne nad ním přemýšlet.

Vždyť kolik významných ujednání, ať už politických nebo rodinných, padlo právě u společného oběda? Kolik romantických příběhů začalo společnou večeří? Kolik přátelství se stvrdilo u plného stolu? A při všech těch příležitostech se mluvilo o sto šest.

Dovedete si představit restauraci plnou lidí, ve které nikdo nemluví, protože se přeci jí? A co setkání kamarádek nad zákusky a dobrou kávou v cukrárně? Co chlapi nad výkopem, kteří uprostřed své dřiny jedí svou svačinu? Co výletníci na kraji lesa? A co třeba svatební hostina nebo slavnostní oběd po promoci? Dovedete si představit hrobové ticho v kantýně, kam chodíte běžně na oběd? Všichni sedí, mlčí a jedí. Slyšet je jen cinkání příborů, šoupání židlí a podpatky kolemjdoucích. To je představa, že?

Běží vám hlavou, že ve školce nebo školní jídelně je to přeci něco jiného? Omyl, není. Jsou to prostředí, která mají děti vychovávat k životu. K pravdivému, skutečnému životu. A proto i v nich by se mělo u stolu normálně mluvit.

Přes všechny argumenty, které mi teď budete umět k obhajobě ticha ve školních jídelnách snést, volám na celé kolo: „Nezaplétejme se do nesmyslů a sobě i dětem přiznejme, že u jídla se mluví.“ Bude nám všem veseleji a třeba nám bude i víc chutnat. :O>).

Nenechte si ujít
aktuální přednášky a kurzy

Klikněte si pro více informací.