"Ten pacholek si ze mě dělá jednoduše legraci!

  Vůbec mu nevadí, co mu říkám!
Navíc je drzej a dělá si co chce.

  Vůbec nectí mou autoritu.

  Tak tohle dítě bude mít problém s autoritami už pořád."

Autorita, autorita, autorita a problémy s ní spojené. Také to slýcháte? Nebo dokonce takové výroky sami užíváte? A víte, kde je zakopaný pes? Víme o autoritě málo a tak ji snadno zaměňujeme za něco, čím není a očekáváme od ní něco jiného, než nám může přinést.

Možná si říkáte, že autority se přeci ctít musí, protože kam bychom jako společnost došli. Souhlasím s vámi, ale je tu jedno zásadní "ale".

Autorita totiž může mít dvě podoby. Buď je formální, která je človeku dána jeho rolí - rodiče, učitele, policisty, průvodčího, revizora, soudce,...... To je ona podoba, kterou jsme si jako společnost odsouhlasili ctít, aby nám pomáhala ve fungování našeho společenství.

Vedle toho je ale také autorita neformální a tu nám nikdo nepřidělí, do té nás nikdo nejmenuje. Tu si musíme vybudovat svým úsilím, svým postojem k druhým lidem (i dětem !), svým způsobem komunikace. 

A problém bývá skryt v tom, že člověku v nějaké roli právě neformální autorita chybí! Ďábelské na tom je, že si tuto neformální autoritu nemůže vymoci silou. Navíc, pokud neformální autoritu nemá, pak se drolí a hroutí i jeho autorita formální.

A najednou je tu revizor, policista, průvodčí, učitel, rodič,.... ze kterého si ostatní (ani děti) nic nedělají. Je jim pro smích a nepomůže mu ani vysoká čepice, uniforma, služební odznak, křik nebo svištící ukazovátko.