Být rodič nebo vodič?

Na koci každé lekce v kurzu vědomé komunikace s dětmi se účastníků ptám, co si z našeho setkání odnáší, co pro sebe objevili, na co přišli.

Poté, co jsme v lekci o empatii hledali způsob, jak reagovat na situace, kdy se dítě vzteká, je smutné, otrávené, naštvané, že mu něco nejde, nepohodne se s kamarády, odře si kolena, má nějaký problém, mě nadchla odpověď maminky Anny.

 „Já jsem vlastně přišla na to, co je to být skutečným rodičem. Zjistila jsem, že jím mohu být a budu i tehdy, nebo právě tehdy, pokud se nebudu starat to každé zaškobrtnutí svého dítěte, nebudu řešit každý jeho trabl. Nechám ho, ať se se svými problémy a strastmi vyrovnává samo, po svém.

Že stačí být bezpečným přístavem, kam se dítě může obrátit nebo vrátit, když si nebude vědět rady, když toho na něj bude moc, když to bude potřebovat, když to bude chtít. Ale nemusím mu pomáhat nebo radit se vším. Tím, že nebudu vstupovat do jeho problémů, nechám ho, ať si je prožije
a vyrovná se s nimi podle svého, mu vlastně dám příležitost učit se problémy řešit, vyrovnávat se s těžkými situacemi a třeba i s pocitem nespravedlnosti, s nepřízní osudu. Najednou vidím, že nemusím strkat ruce úplně do všeho.
Naopak se tomu mohu vyhýbat a být tak skutečně průvodcem, který s nadhledem sleduje cestu dítěte z povzdáli, ale nevodí ho za ruku a neřeší všechno za něj, není jeho vodič.

Přesně to mi totiž dělala moje máma. Řešila všechno.
Pořád mi radila, co mám a nemám dělat nebo mé problémy řešila rovnou.
Po svém a z vlastní vůle. A mě to často i dost štvalo.

Neměla jsem tak příležitost učit se problémy řešit, přežít nebo přečkat obtížné situace, 
a taky jsem to v dospělosti dlouho neuměla.

Teď si uvědomuji, že jako rodič jednám stejně, jako to dělala moje máma.
A přišla jsem na to, že nemusím. 

Ulevilo se mi a chci si na to dávat bacha.“

Hezký den a komunikujte s nadhledem :O>)