Jak se slouží poslušnému dítěti

Když jsem přišel na určenou hodinu k zubaři, nebyl v čekárně nikdo. Jen u dveří do ordinace stály dva páry bot. Jedny dámské a jedny dívčí. Za pár okamžiků se otevřely dveře, ze kterých vykráčela asi pětiletá dívenka, doprovázená maminkou. Obě byly bosé, boty za dveřmi patřily jim.

Na maminčin pokyn „nožičku“ zvedla dívenka podvědomě nohu, aby jí maminka mohla obout levou a stejně pak pravou botu. Když pak maminka před dceru rozprostřela kabátek, ta jen zvedla ruku a nechala si kabátek navléci. Maminka jí přiklapla všechny suché zipy a děvčátko už jen lehce sklonilo hlavu, aby mu maminka mohla navléknout čepici.

Říkáte si, co je na tom, prostě maminka obléká dítě po návštěvě zubaře. Mě ale zaujalo, jak v celé akci nebyl ani nejmenší zájem, vůle nebo aktivita samotné holčičky. Maminka dělala automaticky úplně všechno, zatímco holčička, také automaticky, vůbec nic.

Rozuměl bych tomu v případě, kdyby děvčátko vyšlo rozrušené nebo plačící z ordinace. Jenže zoubek tentokrát spravovali mamince a děvčátko bylo ve zcela pohodovém rozpoložení. Navíc obě ani nijak nespěchaly.

Ďáblík se skrývá v detailu, který nemusí být úplně zřejmý. Maminka svým posluhováním vzala zbytečně dceři příležitost učit se starat o své věci a o sebe. Aniž to tuší, poskytla tak dceři medvědí službu, neboť jí vzala možnost učit se samostatnosti.

Možná si tak užívá své mateřství, naplňuje svou touhu a potřebu postarat se. Jenže jedno z velkých rodičovských umění je právě umění nezapojovat se, nevměšovat se a neposluhovat. Být víc průvodcem a trpělivým pozorovatelem, třeba i neúspěšných pokusů dětí, než aktivním činitelem, který dělá a řeší vše za ně.

A co že mohla maminka udělat jinak? Třeba jen nechat situaci plynout. Sama se obléknout, obout, a pak se dcerky jen zeptat:
„Můžeme jít?“
Dcerka by jí nejspíš odvětila:
„Ještě nemám boty ani kabát.“
„Aha, a co s tím Verunko?“
„Mami! Asi oblíknout, ne?“
„No jo.“ A nedělat nic.
Jen v klidu počkat, až se dcerka začne oblékat sama.

Není řečeno, že by maminka nesměla dceři pomoci, ale mělo by to přijít, až si dcerka řekne.
Zkrátka nechat ji konat i myslet co nejvíc samostatně. A to i přesto, že je jí teprve pět let. :O>)