Naučte se lépe rozumět dětem i sobě a komunikujte s nadhledem.:O>)

Paradox obětavého přístupu k dětem

Seděli jsme po třídních schůzkách s několika dalšími rodiči v hospůdce nedaleko školy. Sdíleli jsme své dojmy z proběhnuvších „rodičáků“ i každodenního soužití s našimi ratolestmi. Semleli jsme toho hodně a dobře jsme se při tom bavili. Naše děti musely v tu dobu dost intenzivně škytat, neboť jsme je proprali ze všech stran. Zaujal mě tenhle drobný příběh.

Naši primáni si na dramatizaci řeckých bájí a mýtů měli připravit či vyrobit jednoduché kostýmy nebo jejich náznaky. I hrdinu našeho malého příběhu napadlo jako první bílé prostěradlo, svázané uzlem na rameni. Snadné, dostupné, stylové.

Zápletka ale spočívá v tom, že se nechal jednoduchostí řešení ukolébat a přípravu své „tógy“ odložil na poslední chvíli. Že potřebuje bílé prostěradlo, zmínil až pár minut před tím, než měl ráno odjíždět s maminkou do školy.

Mela, kterou to doma způsobilo, vydala na veselé vyprávění, kterým jsme se všichni kolem stolu dobře bavili. Jeho podstatou bylo, že maminka běhala, sháněla a vymýšlela alternativy, protože všechna bílá prostěradla už dávno odvezla na chalupu a doma nebylo jediné. Nakonec se jí přeci jen podařilo „něco bílého“ doma najít a syn mohl se splněným zadáním vyrazit do školy.

Vedle sedící tatínek zvedl obočí, vztyčil ukazovák a pravil: „Měla jsi ho v tom nechat. Měl si naběhnout, měl si natlouct.“ „Já vím, ale mně to nedalo.“ odvětila maminka zachránkyně.

Rozumím tomu, že maminka nechtěla nechat syna v bryndě. Kdyby nic, učí svým příkladem kluka tomu, že druhým v nesnázích se pomoci má. V duchu jsem ale dával za pravdu spíš tatínkovi. Souhlasil jsem s tím, že tohle nebyla tak zásadní situace a mohla naopak posloužit jako velmi dobrá „lekce“.

Maximální úsilí pro záchranu situace měl vyvinout syn a nebylo by na škodu, kdyby na něj dopadl důsledek jeho nepořádnosti. Buď by doma nic bílého nenašel, odešel by bez tógy a ve škole musel svou nepřipravenost zdůvodnit jak učiteli, tak i svým spoluhercům nebo by ho hledání zdrželo natolik, že by už nestihl využít maminčinu „taxislužbu“ a musel ke škole po svých nebo prostředky MHD.

Maminčina obětavost ho tak o příležitost téhle lekce připravila. Syn si neprožil žádné „drama“, které by ho učilo postarat se o své věci a postarat se o ně včas.

Ze strany maminky to nebylo nic fatálního a není třeba ji soudit. Je v tom ale skryt základní princip. Čím déle a intenzivněji budeme své děti „zachraňovat“ v běžných a banálních situacích, chránit je před důsledky jejich vlastního jednání (i nečinnosti), tím méně a později budou samostatné. Pokud budeme v této své záchranářské misi naopak dost vytrvalí, může se stát, že v dětech vybudujeme dojem, že svět je jeden velký „mamahotel“. :O>)

 

Zaujal Vás příběh, přístup?
Chcete se dozvědět víc?

Přijměte pozvání na cestu vědomé komunikace s dětmi
a já Vám jednou za čas
pošlu nový článek, video, info o přednášce nebo kurzu :O>)
.

Vaše osobní údaje budou zpracovávány podle platných právních předpisů
  1. Mirka napsal:

    Já takto jednou překonala samu sebe a nechala důsledky na dětech… Odjížděly ode mne z práce autobusem domu, je to půlhodinu cesty busem, nechtělo se jim tahat tašky, tak je nechaly u mě, jenže starší dcera si nevzala z tašky klíče a já to !!zapomněla připomenout!!. Dceři bylo v tu dobu 11 let, před bytem zjistila, že nemá klíče. Volala mi naštvaná, že jsem ji nepřipomněla, zda má klíče. Odvětila jsem, že to si má hlídat sama. Chtěla, abych jim klíče zavezla. Řekla jsem, že nezavezu, jsem ještě v práci a mám to autem 15min. Přišlo mi to jako hezká příležitost pro děti, zakusit důsledky. Dceři jsem tedy reagovala, aby počkaly na další autobus a jeli zpět za mnou pro klíče a pak mohou zase zpět busem, bohužel. Nebo by mohly poprosit sousedy a počkat u nich. Dcera nesouhlasila, velmi se na mne zlobila, že pro ně nechci přijet a že snad nebudou jezdit tam a zpět a nebo otravovat sousedy. A já snad mohu jezdit tam a zpět? Řekla jsem, že nepřijedu. Museli tedy autobusem samy. Od té doby máme náhradní klíče schované poblíž vchodu do domu, pro jistotu.

    • zdenek napsal:

      To je ona „škola života“ k nezaplacení :O>). Ještě mi blesklo hlavou, že je dobré být za dobře se sousedy. My máme náhradní klíče ve třech dalších domácnostech. 🙂 Děkuji za příběh.

  2. Veronika Vrbová napsal:

    Souhlasím, se vším co bylo napsáno. Jen neumím od zachraňování upustit. Vím, že některé věci už by si měl hlídat sám a některé by sám měl zvládnout. Ale je mu sedm, tak mám pocit, že už sice není žádné miminko, ale veliký také není. Navíc při posledním „zachraňování“ šlo o zapomenutý domácí úkol, který jsme řešili ráno na poslední chvíli. Blesklo mi hlavou, že ho v tom nechám. Jen ať vysvětlí paní učitelce, že na úkol zapomněl. Ale pak si říkám, co si pomyslí paní učitelka? Že se se synem nepřipravujeme, že nesledujeme co se učí…. Navíc ve škole dost zlobí a teď by ještě neměl úkol. Jak to udělat aby důsledky činů nenapáchaly větší škodu, než je nutno?
    Všechno co od Vás čtu, nebo slyším mi dává smysl. Jen to neumím uvést do praxe.
    Předem děkuji za Váš názor
    Veronika

    • zdenek napsal:

      Vím, že je to těžké, ale každým oddalováním dopadu důsledku se stávající stav prodlužuje, prohlubuje a posiluje se synovo přesvědčení, že se fakt nemusí starat, že to dáte za něj. :O>)

      Jednou mi někdo z rodičů v reakci na toto téma napsal, že je přeci fér a normální „zachránit druhému zadek“, když se řítí do průšvihu. Je to běžné i ve světě dospělých, natož pak k dětem.

      Samozřejmě nemá smysl nechat druhého třeba rupnout ve škole, protože zapomene doma projekt, který byl jeho poslední šancí. Nebo mu nechat ujet vlak na přijímací zkoušky. Myslím ale, že je mezi běžným lajdáctvím a opravdovým průšvihem rozdíl. A právě na lajdáctví by se děti měly mít možnost „učit“, co je to důsledek. :O>)

      Zaujala mě ještě jedna vaše myšlenka. „Ale pak si říkám, co si pomyslí paní učitelka? Že se se synem nepřipravujeme……“ To už totiž nejde o syna. Bráníte svůj vlastní obraz v očích někoho dalšího. Je na vás zvážit, co je důležitější. Zda to, aby syn sám sobě udělil lekci nebo jste o sobě udržela v mysli paní učitelky obraz pečlivého, odpovědného, podporujícího,… rodiče.

      Krutá pointa tohoto rozhodování spočívá v tom, že řešením a hlídáním povinností za syna ho skutečně podporujete, ale právě v lajdáctví a v odkládání starosti o jeho povinnosti na vás (na kohokoli jiného). To není výtka. Jen se snažím co nejpřesněji popsat jádro věci. Držím vám i synovi palce, ať svou odvahu najdete co nejdříve.

      Z.O.

      P.S.: Nikde není napsáno, že se nemůžete s paní učitelkou i domluvit. Říci jí, že chcete syna trochu „postrčit“ k vlastní odpovědnosti. Tedy, že sledujete, na výkony syna nekašlete, že je to celé záměr s jasným cílem. Možná se ráda stane vaším spojencem :O>)

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů