Past ochranářství

Jsou velice energičtí, neposední a přimět je k malování, práci s modelínou, skládání puzzle nebo stolním hrám je nekončící boj kdo z koho. Neustále ruší, nepracují, vymýšlí lumpárny. A co prý s nimi, jak na ně.

Poté co jsme si vyjasnili, že družina už není škola, a tedy by její program měl být volnější a více přizpůsobený potřebám dětí, jsem se začal pídit po tom, jaké možnosti vybití energie kluci v družině mají. Očekával jsem možnost přístupu na školní zahradu, hřiště nebo někam, kde by mohli dělat kotrmelce, házet s míčem, zkrátka zapojit tělo.

Dozvěděl jsem se, že hned vedle třídy má družina malou „tělocvičnu“, v níž stojí pingpongový stůl a kolem stěn žebřiny. Ptám se tedy paní Věry, jestli by nepomohlo vypustit kluky právě sem a nechat je vyřádit se.

Odpověděla mi, že to by možná pomohlo, ale není to možné, vedení školy to zakázalo.

Je totiž v družině sama a pokud by kluky pustila do druhé místnosti, ztratila by nad jednou nebo druhou částí skupiny nepřetržitou kontrolu. Kdyby se pak nedej bože někomu něco stalo, mohli by rodiče žalovat školu o odškodné až v řádu miliónů korun, což si nikdo nevezme na triko.

Tato možnost je tedy vyloučená, a proto se přihlásila do komunikačního kurzu, aby přišla na to, jak kluky donutit sedět a místo fotbálku nebo turnaje ve stolním tenisu vybarvovat v klidu omalovánky.

Bylo mi smutno, kam až jsme se díky požadavku na „absolutní bezpečí“ dostali. Místo abychom přijali zdravou míru rizika, která souvisí s každou lidskou činností, místo abychom brali ohled na skutečné potřeby dětí, hledáme způsoby, jak děti před jejich potřebami „chránit“.

Je to absurdní vyústění toho, když nechceme připustit, aby i děti zažívaly přiměřenou míru rizika a nesly svou míru odpovědnosti za své jednání, za své činy.

A přitom právě to je možná nejdůležitějším úkolem výchovy. Tedy naučit děti jednat samostatně, nést odpovědnost a přežít.