Hulvátství ve sportu děti vychovává nebo motivuje?

Dost rozpačitý dojem ve mně zanechal rozhovor se sportovním psychologem Jiřím Šlégrem. Na DVTV ho zpovídala Emma Smetana.

Tématem rozhovoru byl hulvátský výstup trenéra mladých hokejistů Martina Stloukala k jeho svěřencům v šatně hokejové Techniky Brno.

Jiří Šlegr na zvukovou ukázku drsného, až hysterického výstupu reagoval: “Dělám osmdesát sportovních disciplín a ještě nikdy jsem neslyšel takový výstup.”

Zdá se tedy, že je pro něj jako sportovního psychologa takové chování vzácný a asi i nepřípustný jev. Hned v dalších větách však začne v tomto jednání hledat pozitiva. Jsem zmaten.

Možná vidím svět moc černobíle nebo stojím na straně “poražených”, ale buď je pro mě něco nepřípustné nebo je to naopak správné.

O pár minut později Jiří Šlégr na otázku: “Znáte tedy trenéry, kteří se, tak jak jsme teď slyšeli, chovají k desetiletým dětem?” odpovídá: “Ano, byl jsem toho svědkem”.

Co je tady špatně? Nikdy takový výstup neslyšel nebo byl svědkem takových výstupů v šatnách desetiletých sportovců? Není to protimluv?

Dál se mi celý příspěvek už těžko poslouchá. Mám neodbytný pocit, že je Jiří Šlégr nekonzistentní. Začíná ve mě růst podezření, že chce “udržet tvář mládežnického sportu” za každou cenu a možná i svou vlastní pozici ve sportu vůbec.

Možná by ho už sportovní funkcionáři nepřizvali ke spolupráci, pokud by nahlédl na věc otevřeně. Vím, že jsou to z mé strany spekulace, ale tenhle rozhovor je ve mně prostě probouzí. To ale není to podstatné nebo nejdůležitější.

Podstatný je skutečný stav dětského a mládežnického sportu u nás. Ženeme se za výkony, za vítězstvími, funkcemi, penězi, slávou a radost ze sportu, z pohybu je až na bůhví kolikátém místě.

Ano, vím. Není možné generalizovat a házet všechny do jednoho pytle. To ani nechci. Pokud si ale nepřiznáme, že i tohle je součástí mládežnického sportu, tak to jeho součástí i zůstane. A důsledek?

Dál se budeme “divit”, kolik dětí sport mezi dvanáctým až patnáctým rokem opouští. Budeme hledat hluboké psychologické příčiny v jejich osobnostech.

Jistě, děti dozrávají, mění se jejich osobní hodnoty i preference. Kolik z nich ale opouští svět sportu právě pro takovou zkušenost s těmi, kdo je vedou?

Kolem patnáctého roku už jsou děti dost zralé a cítí, že si nemusí nechat takové jednání líbit, a tak se seberou a jdou. A klidně obětují vše, co sportu dali i to, co dal sport jim.

Rozumím tomu, že je třeba děti motivovat, ale tohle si myslím, že je cesta do pekel.

Ať to ale není jen “zoufalý výkřik” člověka, který možná rozumí komunikaci, ale o sportu neví vůbec nic, poslechněte si rozhovor s člověkem z nejpovolanějších, s trenérem juniorské hokejové reprezentace v roce 2018 Filipem Pešánem. Na ČT 1 mluvil především o přístupu ke sportujícím dětem. Rozhovor najdete zde.

Nenechte si ujít:

   Dvoudílný on-line kurz

"Jak zvládat vlastní emoce
  a řešit problém s dětmi"

10. a 17. 3. od 17:30 do 20:30 hod

Aneb co dělat, když jsme sami naštvaní, rozčilení, nervózní,... když se potřebujeme s dětmi domluvit...

V tomto dvoudílném on-line kurzu se zaměříme na své pocity a reakce. I rodič je jen člověk, a tak i on má nárok prožívat situace, kdy se sám necítí dobře, je naštvaný, otrávený, vzteklý. Naučíme se s takovými situacemi zacházet tak, abychom pomohli sobě a neztráceli přitom druhé.

Poté co odezněly emoce na jedné i druhé straně, je potřeba potvrdit nebo nově nastavit pravidla a vzájemné vztahy. Dá se to udělat výčtem povinností, výhružkami sankcí, ale dá se to udělat i jinak. A ono "jinak" může být nejen hodně užitečné, ale i hodně důležité.

Naučíme se proto techniku, jejíž pomocí můžeme zvládnout problém tak, že budou s jeho řešením souhlasit děti i my a ještě se posílíme vzájemnou důvěru.

  • Zajímají vás další témata?

    Můžete je dostávat do schránky :O>)

    Odesláním registračního formuláře vyjadřujete SOUHLAS SE ZPRACOVÁNÍM OSOBNÍCH ÚDAJŮ dle těchto zásad.