Jak si Ben „hladem“ říkal o pozornost a Janinka hledala hranice

Polovina léta je za námi. Odpočíváme, doznívají v nás dojmy z dovolené nebo se na ni ještě těšíme. Je takové tiché bezčasí, okurková sezóna. Říkám si, co bych vám právě teď mohl z vědomé komunikace s dětmi nabídnout.

Sám o prázdninách intenzivně studuji další zdroje, abych vám mohl nové poznatky předat v kurzech a přednáškách, které se rozeběhnou od září. Teď bych ale byl rád ryze praktický.

Nabídnu vám dva osobní příběhy s dětmi, kterým jsme o víkendu dělali „náhradního dědu s babičkou“.

Janince je nějakých osmnáct měsíců. Chodí, běhá, leckam vyleze, na svůj věk hodně dobře mluví. No, a krom jiného také začíná zkoušet, co může a co ne, tedy kde jsou hranice.

Večeřeli jsme spolu v zahradní pergole grilované párečky. Holka baští, radost se dívat. Od posledního kusu párku, který do ní padá „jako Němci do krytu“, ale seskočí ze židle a vydává se na malou procházku po zahradě.

Ptám se: „Jani, už nebudeš?“
Podívá se na mě, zasměje se a vydá se dál do zahrady.
Pro jistotu ještě opakuji: „Jani, hotovo? Dojedeno?“
Janinka se rozběhne zpátky ke stolu, vyleze na židli a znovu si kousne párku.
Načež ale znovu seskočí a hurá zpátky do zahrady.
Říkám jí: „Jani, jí se u stolu a od jídla se neodchází. Pokud si odešla, je hotovo.“
Usměje se, poodejde ještě víc do zahrady, otočí se a čeká, co budu dělat, jak si s její procházkou od stolu poradím.

Beru zbytek jejího párku i chleba a pouštím se do nich.
V tom se Janinka objeví u stolu a trochu zaraženě kouká, jak děda její párek dojídá.
Polykám poslední sousto a pravím: „Od jídla se neodchází. Už není.“
Pláč se nekoná, ale kouká po mně trochu zaraženě, s podezřením, naštvaně.
Nijak to nekomentuji, protože to není třeba.
Od dalších společných jídel v průběhu víkendu už neodešla. :O>)

Čtyřletý bráška Ben je hodně živý, a přesto, že je jako věchýtek, žere za dva. Vím, že bych se mohl trochu krotit ve výrazech, ale v jeho případě to opravdu nejde. Jeho „žraní“ se týká jak množství, tak i způsobu. Fakt ho musíme brzdit, aby si jídlem neublížil. Učíme ho jíst pomalu a jídlo si vychutnávat. Moc mu to nejde, klopí to do sebe.

Tenhle prcek tedy jedl za dva, možná za dva a půl. Jenže sotva jsme sklidili ze stolu, už hlásil, že má hlad. Nejdřív jsme mu na to skákali a přesvědčovali ho, že hlad mít nemůže, případně mu nabízeli kousek chleba s něčím na doražení. Jen ho spolkl, znělo zase: „Já mám hlad“. Při třetím nebo čtvrtém „dokrmovacím“ kole se má žena – „náhradní babička“ – už začala ohrazovat i trochu zlobit. A v tom mi to došlo.

To nebylo o hladu. To bylo o pozornosti. Klučík nevěděl, čím by se zabavil, nudil se, a tak na sebe strhával pozornost právě tímhle trikem. A protože by byl schopen „zpucovat velrybu“, mohl si tuhle hru s námi dovolit.

Mrknul jsem na manželku i ostatní dospělé v chalupě a věci se ujal. Benovi jsem místo dalšího jídla nabídnul prostou empatii. Jeho hlad jsem mu na několikrát odkýval, dostatečně zasmušilou tváří vyjádřil spoluúčast na jeho utrpení, ale nic jsem neřešil. Ben se chvíli kroutil, zkoušel „přitlačit na pilu“. Další obskakování si ale nevysloužil, a tak se sebral a šel si s něčím hrát.

Princip tohoto přístupu spočívá v tom, že hladovému jeho hlad „neodpírám“. Beru ho na vědomí, jsem z něj stejně smutný jako on, ale co s danou situací, nechávám na něm. Žádné rady, vysvětlování, výčitky,…. Jen jsem v hodině jeho utrpení bytostně s ním. Paradoxně tak posiluji vzájemný vztah. A to i přesto, že jsem mu nevyhověl, nezachraňoval ho.

V tomto případě se zároveň nenechám vtahovat do hry „Já mám hlad“ neboli „Všímejte si mě, řešte mě, bavte mě, obskakujte mě.“

Ben to zkusil po obědě – jen empatie a nic. Zkusil to po večeři – jen empatie a nic. Druhý den už to nezkoušel.

Až v neděli pozdě odpoledne u jeho skutečné babičky, kam jsme děti na konci víkendu odevzdávali. Už věděl, že jsou místa, kde jeho hra nefunguje, a tak si potřeboval rychle ověřit, jestli funguje tam, kde fungovala vždycky. A fungovala. :O>)

Hezký zbytek prázdnin.