... a jste zaregistrováni :O>)

Odkaz pro připojení k přímému přenosu,

obdržíte do své e-mailové schránky.

Máte-li dotaz nebo téma, 

na které by v přenosu měly zaznít odpovědi, napište mi je prosím do komentářů zde.

  1. Vhodná komunikace napsal:

    Dobrý den, ráda bych dokázala lépe komunikovat se synem (v létě 4 roky), který má nyní zřejmě období návalu testosteronu a často kvůli všeho křičí až ječí, odmítá dělat povinnosti (rozkazem se ještě více zablokuje) a nyní stále omezuje prostor malé sestře (v létě 1 rok). Mým velkým přáním je také, aby zvládali mnohem lépe spolu komunikovat syn s tátou…zatím si k sobě asi nenašli tu správnou cestu. Syn si jej (podle toho, co provádí – dělá mu naschvály, bije ho…) neváží, má z něj často jen legraci. A dle mě manžel úplně neví jak na něj (já někdy taky ne). A ještě dotaz, jak se dá komunikovat s ročním dítětem, které se začíná také velmi často vztekat? Děkuji moc za odpovědi.

  2. Na veřejnosti napsal:

    Dobrý den, chci se zeptat. Jak ovlivnit, aby se chování dětí, kluků nehoršilo na návštěvě, na veřejnosti nebo když je návštěva u nás doma. Když jsou mí dva kluci 11 a 7 let sami, ještě poslouchají a celkem to zvládám. Ale na ulici, jak když do nich střelí. Nevnímají, nevidí, neslyší.. Dělají si doslova co chtějí.

  3. Naschvály - syn 2,5 roku napsal:

    Dobrý den, ráda bych vás také poprosila o radu jak se nejlépe zachovat v často se opakujících situacích.
    Syn 2,5 roku neustále provokuje a cíleně dělá věci o kterych ví, že nesmí, případně které jsou proti tomu co mu řekněme. Například máme pravidlo, že na křesle se nesmí stát (už z něj jednou spadl). Syn si stoupne a čeká až si všimnu že tam stojí. Řeknu mu ze na křesle se nestojí, ať si sedne aby nespadl. A jeho reakce je, že se začne smát a začne schválně hopsat. Tak beze slov jdu k němu, abych ho z křesla sundala a když vidí že jdu směrem k němu, hned si sedne. Tak řeknu že tak je to správně, a že na křesle se sedí. Jenže v okamžiku kdy zase odcházím, nebo si sednu, tak si stoupne znovu a zase se tomu směje. Tak jdu, sundam jej z křesla a řeknu že když neumí na něm sedět, že tam nebude. On se začne vztekat a fňukat.
    Nebo jiný příklad, jsme na procházce všichni jdeme a on se zastaví. Když stojí a my jsme kousek před ním, otočím se na něj a pěkně řeknu “Adámku prosím pojď, jdeme”. A on odsekne NE a je vidět, že z toho má srandu. Většinou řeknu “tak dobře, tak nechoď, ale já jdu” . A jdu kus dál a už se neotáčím, on začne řvát “Jo” a stojí a řve. Když se teda zastavím a řeknu tak pojď, tak okamžitě odpoví “Ne” a zase se tomu hrozně směje. Tak jdu a už na něj nečekám. On když zjistí že opravdu nečekám tak začne řvát a jde pomalu za mnou. Já jdu pomalinku tak, aby mě stihl dojít. Jsou také situace, nebo místa, kde je nebezpečné jít a nechat jej samého, takže když se takto kousne a řekne ne, tak si prostě jdu pro něho. Jenže on je schopný to během jedné procházky udělat třeba desetkrát a také to dělá každý den.

    Dělá spoustu takovýchto “naschválů” a je na něm vidět, že to dělá vědomě, a že se tím dobře baví.
    Můžete mi prosím poradit, jak se mám nejlépe zachovat, aby syn neměl tak často potřebu toto zkoušet? Děkuji

  4. Svuj svet? napsal:

    Dobrý den, chtěla bych poprosit o radu, jak komunikovat s dcerou (5 let, aktuálně se s otcem střídáme v péči o ni, otec hračička, veškeré úkony řeší hrou a blbinkami – neshodneme se na výchově), která neodpovídá nebo nereaguje. Někdy dlouho přemýšlí, pote občas odpoví, ale vice či méně nikoliv, ráda spíše otázky pokládá ona, je zabraná do svého světa. Rovněž ve školce říkají, ze si jakoby nevěří, ze na vše potřebuje hodně času a když už mluví, raději potichu jakoby si nebyla jista, nevěřila si.
    Děkuji mnohokrát

    • Žárlivost napsal:

      Dobrý den,
      Před 14 dny se nám narodil syn. Dcera (2 roky 9 měsíců) od té doby neskutečně žárlí. Nejhorší jsou situace, kdy malý brečí a já se dceři nemůžu plně věnovat (vzhledem ke kolikám a řevu malého je to téměř pořád), tak malá řve, vzteká se. Snažím se jí vysvětlovat, že malý potřebuje to a to a že hned potom se budu věnovat jí, ale přijde mi, že to situaci ještě zhoršuje. Nevím úplně jak to správně vykomunikovat. Občas mi ujizdejí nervy a zakřičím, pak se snažím vše vysvětlit I s omluvou. Vše vede k tomu, že malá dělá naschvály (trhá chleba a hází po celém bytě, napije se čaje a pak to fluše, hází věci směrem k malému, začala mě i odmítat). Vím, že je ze všeho frustrovaná a já upřímně taky. Jak správně komunikovat, aby se celá situace nezhoršovala?

  5. Michaela Kubešová napsal:

    Pane Oklešťku,

    děkuji Vám za Vaši práci! V chatech i Vašich videích mě oslovilo téma “prosazování se”. Je to totiž problém můj i manželův. Díky Vám jsem si uvědomila, že naše časté konflikty nejsou o tom, co a jak dohodneme, nýbrž bojem o moc, prosazení. A tápu, jak se tedy má člověk prosazovat, aby to bylo OK. S nadsázkou tu prohlašuji, že od manžela dostávám jeden faul za druhým, zatímco “já nic, já muzikant”. To samozřejmě není pravda, nejsem svatá. Často na jeho hry skočím a provokuji ho tím, že mu připomínám jeho vlastní selhání, nastavuji zrcadlo, používám stejné fauly (když on může, tak já to na něj také můžu použít a nemělo by mu to vadit = provokace, vím, že ho to jen vydráždí) …asi si to dovedete představit. Myslím, že se chci hádat míň než on, takže v momentě, kdy mě to přestává bavit, odcházím. Často naštvaná, protože mi dochází, že nebyl žádný problém k řešení, tudíž nemáme ani žádný výsledek, aby tedy hádka tzv. něco přinesla, byla něčím jaksi vykoupená. A teď k dětem. Toto vše vidí a už je to pro ně norma. Tenhle vzor chování a uspořádání rodinných vztahů se k nám prosákl z manželovy rodiny. Manipulace, neustálé provokování se a hádky, i fyzické napadání se, prostě prarodiče našich dětí tzv. nevydrží ani spolu, ani bez sebe. Pro doplnění, v mojí rodině byl introvertní plachý otec, který se v době, kdy jsem chodila do školky/na první stupeň základky, třikrát léčil z alkoholové závislosti, a mamka, na kterou tedy zbyla celá domácnost a dvě dcery, musela všechno táhnout, jak uměla (na mazlení už čas nebyl a možná ani mamka na to není). Dnes už chápu, že i na ten alkohol jsou jaksi dva…ostatně užuž jsem do toho měla sama zblízka nahlídnout ve svém životě, pití jako únik, pití na účinek, pití jako výraz bezmoci a rezignace.

    Takže ty děti a moje prosba… chci jim dát vzor, jaký by měly dostat, hledám řešení své situace. Jak si říkat o své potřeby vědomě a sebevědomě tak, aby mě bylo slyšet? Asi začít u sebe a naslouchat tomu druhému, co? Ukázat mu, že může mluvit i potichu a klidně, a i tak že ho bude slyšet a nebude ho nikdo přerušovat, viďte? Pak se mi to bude vracet zpátky a uvidí to děti.

    Moc děkuji. Michaela K.

  6. Sme na inej vlnovej dĺžke - syn 5 rokov napsal:

    Dobrý deň,

    syn má 5 rokov a zažívame často sa opakujúce situácie, ktoré neviem, ako zmeniť. 1) Keď niekam ide alebo ideme, nechce sa obliekať samostatne (ale zvláda to samozrejme) a je to problém hlavne vtedy, keď musíme byť niekde na čas. V poslednej dobe už ma to úplne vytáča, a často to skončí krikom alebo plácnutím po zadku. 2) Podobne je to s chystaním sa do postele. Nezačne sa chystať do chvíle, kým nepôjdem s ním do kúpeľne a nestojím pri neho. Hovorí, že sa sám bojí. To beriem, neriešim, ale keď stojím tam s ním, tak namiesto umývania sa začne robiť niečo úplne iného. 3) Chcela by som ho viac zapojiť do domácich činností, ale keď mu poviem, aby utrel stôl alebo odniesol svoj tanier k drezu, tak často povie, že to nespraví. 4) Často robí veci sám od seba bez toho, aby sa na to spýtal: berie moje veci (hlavne telefón). Ja to od neho zoberiem tým, že je to moje a nespýtal sa, či to môže používať, ale málokedy sa stane, že by sa na to spýtal. Prosím o nápad, ako sa láskyplne zachovať v takýchto situáciách, resp. ako komunikovať, aby sme si rozumeli lepšie. Rozkazy, zákazy, vyhrožovanie, krik nepomáhajú (alebo iba krátkodobo), a sú to moje prejavy zo zúfalstva, ktoré pociťujem v niektorých situáciách (rozhodne nie je to smer, v ktorom chcem pokračovať).

    Pri chystaní sa niekam nepomáha ani ukazovať čas na hodinách, kedy má začať sa chystať. Počká, kým uplynie čas, a potom už “nastúpim” ja a diktujem mu, čo má robiť – čo sa mu moc nepáči a ani moc nespolupracuje, ale kým má priestor urobiť niečo samostatne bez môjho usmerňovania, tak to nerobí.

    Je veľmi bystrý, samostatný, všímavý – zaujíma ho, ako veci fungujú (pračka, myčka a pod.) a dá sa s ním spätne hovoriť o prežitých situáciách, ale v popísaných situáciách sme oba na úplne inej vlnovej dĺžke.

    Ďakujem za vašu prácu a budem rada za každý postreh, iný pohľad. S pozdravom Kristína S.

  7. Křik napsal:

    Dobrý den, na našeho 4letého syna většinou při zlobení platí jen zvýšení hlasu nebo křik, jinak neuposlechne. Klidný tón ignoruje, když si něco zamane, prostě to udělá.. Křik nesnáším a velmi mi vadí, ze k tomu musíme sahat, navíc někdy křičí i on na nás.. jak z toho prosím ven?

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

"Kde se tvoří a boří sebevědomí dětí"

Chcete-li proniknout do vědomé komunikace s dětmi intenzivněji, objednejte si  toto video. 

"Jak budovat rodičovskou autoritu"

Patří autorita do vztahu rodič - dítě, žák - učitel, trenér - sportovec? Co vlastně autorita je a co není. Zjistěte víc v tomto videu.

"Vědomá komunikace s dětmi
v otázkách a odpovědích"

Zpřístupněte si video archív stejnojmenných živých on-line přenosů. Vracejte se k řešeným problémům, kdy a kolikrát budete chtít.