Chytrý mobil se mi tak nenápadně vloudil do života….
Tento příspěvek jsem s laskavým svolením autorky Michaly Nové převzal z její FB stránky @korenyakridla. Proč?
Velmi lidsky popisuje to, co se s člověkem děje, když se nechá unést zářícím displejem a tisícem vychytávek, které dovedou tak sladce hýčkat jeho mysl.
Posuďte sami :O>)
Chytrý mobil se mi tak nenápadně vloudil do života už před pár lety. Vypadalo to jako přirozený vývoj a ani se moc nemusel snažit a okamžitě se v mém životě zabydlel s naprostou samozřejmostí. Na začátku se ještě tvářil úplně nevinně a kolikrát jsem na něj ve spěchu zapomněla a nebo jsem ho nechala celý večer ležet v kabelce, aniž bych si na něj vůbec vzpomněla, ale pak…pak se věci začaly měnit.
Můj mobil začínal být čím dál chytřejší a nakonec mě přechytračil.
Už jsem bez něj nedala ani ránu. Chtěla jsem ho mít pořád při ruce. Kolikrát za den jsem jen tak poťukala na obrazovku a nebo ho vzala do ruky, abych si zkontrolovala emaily, koukla „rychle“ na sociální sítě, z čehož vždycky byla nejméně hodina, projela sto tisíc fotek, udělala si selfíčko, vyfotila si kafe, napsala si třicet zpráv s manželem, zahrála si nějakou hru, poslechla si muziku a tak vůbec s ním strávila spoustu času, o kterém už jsem ani nevěděla, jak jsem ho trávila před tím, než mi chytrý mobil vtrhl do života.
Když jsem usínala byl tam.
Když jsem vstávala byl tam.
A dlouho mi na tom nepřišlo nic divného.
Ani na tom, že jsem si ho vždycky pokládala co nejblíž k sobě, ať už to bylo doma při snídani nebo v restauraci. I na procházkách a nebo na zahradě jsem ho měla pořád v kapse, protože co kdybych přeci chtěla něco vyfotit nebo mě někdo sháněl.
Kdykoliv ležel někde poblíž mě, mívala jsem neodolatelnou touhu si na něj poklepat, vzít ho do ruky a být s ním.
Byl to můj milášek.
Sám ke mně přišel.
A když jsem ho náhodou zapomněla doma, v panice jsem pobíhala po domě a hledala ho. Dvakrát jsem si pak kontrolovala jestli jsem si ho opravdu dala do kabelky.
Ochočil si mě, ten můj chytrák.
A byl si pěkně jistý sám sebou. Ostatně zdatně jsem mu dávala najevo, že mi na něm velice záleží, protože jsem s ním trávila čím dál víc času. A brala jsem si ho už i nejenom do postele, ale taky na záchod. Kdyby byl vodotěsný, asi bych si ho bývala byla brala i do vany. A do bazénu. Brala bych si ho všude, i na vrcholky hor.
Nedokázala jsem si představit, že by se mi ztratil nebo rozbil.
Nikdy jsem ho nevypínala a baterka musela být vždycky aspoň na 80% jinak mě začínala chytat panika. Pořídila jsem mu dokonce nabíječku i do auta a taky přenosnou powerbanku.
Žil si se mnou jako prase v žitě!
Ale o mně se to samé říct nedalo.
Začínala jsem na sobě pozorovat rostoucí výkyvy nálad a taky klasické abstinenční příznaky. Bývala jsem podrážděná, když po mně někdo něco chtěl a já byla zrovna na mobilu. Chtěla jsem, aby dotyčný už rychle domluvil, protože jsem ho vlastně ani nevnímala, jak jsem projížděla rychlostí blesku Facebook nebo…nebo cokoliv. A že se na mobilu vždycky něco našlo, co dokázalo dokonale odvést mou pozornost.
Přestala jsem si dávat pozor na to, jak rychle si mě mobil omotal kolem svého kovového prstu.
A já se stala dokonale závislou loutku, která visela na síti víc než bylo zdrávo.
A proto teď mého pana Chytrého vystřídal onen analogový tupec, který umí jen volat a posílat smsky.
Žádný lesklý display lákající k laškovním hrátkám od nevidím do nevidím.
Neatraktivně hřmotný a tak hloupý. Vždyť on ani neví, jaké bude zítra počasí! Nemůže se pochlubit žádnou appkou a ani ze mě nemůže během vteřin udělat odborníka na cokoliv, protože se nemůžu zeptat Siri ani Alexy a ani Googlu.
Zase se můžu na počasí podívat jen z okna…
A když chci něco vyfotit, musím s sebou vláčet svou těžkou zrcadlovku, takže si to dvakrát rozmyslím.
Najednou snídám bez fotek svých snídaní.
Instantní momenty se propadají do zapomnění a já nemám žádný důkaz o tom, že jsem je prožila!
Jen ten ve své paměti.
Jen ve svých vzpomínkách teď uchovávám všechny ty upečené chleby, úsměvy mých dětí, západy Slunce i to, jak vyrostla kuřata.
A tak já a můj tupý telefon společně vyrážíme na cestu, na jejímž konci snad budu moci říct, že technologie jsou zase jen dobrým sluhou a já už nehoupám se na nitkách.
Jdu znovu objevovat, jaké to bylo, když telefony byly hloupé a lidé chytří.
S láskou M.
Pokud chcete přijít na to, proč si nás a především děti dovedou technologie tak snadno získat i ochočit a co s tím, pak si nenechte ujít video přednášku „Děti, digitální závislost a my“.
Zdeněk Okleštěk