Vypadalo to dost beznadějně...
Maminka Míša, která při našem prvním kontaktu sypala jedno trápení a nedorozumění s dětmi za druhým, až se zdálo, že jí bude jen těžko pomoci, mi po jednom ze setkání v kurzu napsala:
Dobrý den, Zdeňku
už asi týden si říkám, že Vám napíšu. Chtěla bych moc poděkovat za poslední kurz 🙂 a moc se těším na další sobotní setkání.
Popíšu Vám náš nový domov. Už po prvním kurzu jsem si dětí víc všímala a snažila se je pochopit, popřípadě jim i pomoct. Vše v klidu, bez křiku a začaly se dít změny.
Teď to u nás je tak, že když se děti mezi sebou hádají či perou, tak já jen vejdu do pokojíku a řeknu: „A jeje, co se nám to tu děje?“ V tu chvíli na mě koukají, popřípadě jeden pláče a já si k nim kleknu nebo sednu, oba obejmu, pohladím a v klidu potichu řeknu: „Přece si nechcete ubližovat. Vždyť vás to oba bolí.“ A už slyším od syna: „Hm...“ Sklopený oči a říká: „Promiň Sabi“ a hladí ji :). Sabinka už ho hladí taky a je klid. Šimonovi se někdy i daří hádce předejít :). Vezme si hračku a vidí Sabinku, že mu ji chce vzít, a tak jí řekne: „Na puč si ji.“ 🙂
Minule vylil mléko na stůl a já chtěla nadávat. Kousla jsem se ale do jazyku, dala mu utěrku a řekla: „Na, utři si to nadělení.“ Syn utíral a řekl: „Promiň mami, já nechtěl“ 🙂 Na to mu odpovím: „V pořádku, může se to stát každému. Hlavně že si po sobě uklidíme.“
Chvíli na to si manžel udělá kafe a ucintne na lince. Syn ho vidí a jde k tátovi s utěrkou: „Musíš utřít.“ 🙂 Prostě je to teď u nás skvělé :).
Syn moc nemluvil a teď je to promiň, děkuju, prosím... A hlavně se se Sabinkou obejmou, dají si pusu, když jdou spát nebo když se loučí ve školce :).
Sabinka sice má ten svůj vzdor nebo vztek, ale nic strašného :). Už ne na veřejnosti, a když se začne vztekat, tak ji nechám, dokud se neuklidní, a až pak se ptám, co potřebuje atd.
Když slyším Sabinčin vztek, tak se jdu podívat a manžel mi říká: „Nech ji, ´hoří kamna´“ :). (pozn.: Rodiče už ví, že emoce je třeba nechat vyhořet.)
Sabinka mě při vaření nebo při úklidu bere za ruku a říká: „Pojď mami, pojď“. A já ji řeknu: „Dobře, ale jen na chvilku, pak budu muset míchat, jo?“ A ona ví, že to je na chvíli. Pak se vracím k vaření nebo úklidu a ona nevyvádí, je s tím smířená.
Na hřišti nebo na návštěvě dětem říkám: „Za chvíli půjdeme.“ Po chvíli říkám: „Budu počítat do deseti a jdeme.“ Počítám nahlas, sama se zvednu a děti jdou. Většinou bez řečí:), bez slz nebo křiku :). Úžasný :).
Taky mi děti říkají: „Mami, já nechci uklízet sám / sama. Pojď pomoc.“ 🙂 Tak uklízíme spolu už každý den 🙂
Moc děkuji za šťastnou a klidnou rodinu 🙂
Hezký den Míša Pelikánová, Cheb
Stejně jako každý člověk o sobě občas pochybuji a po návratu z kurzu nebo přednášky si říkám, jestli to bylo srozumitelné, jestli se mi podařilo říci a předat to podstatné, zda se mi podařilo předat všechno. A jestli to vůbec není troufalost, říkat a radit dospělým lidem, jak mají komunikovat s vlastními dětmi. Jsou zkrátka takové chvíle.
Pak ale přilétne e-mail jako tenhle a svět i má práce má najednou hluboký smysl. Míšo, děkuji :O>)
A jak to máte vy? Zúčastníte se?
