Když dítě kňučí „To neumííím, to nejdééé.“

Znáte to. Přijdete s malými dětmi z venku a nastává klasická drobná rutina – zout a uklidit boty, pověsit kabátek na věšák, dát svetr na své místo.

Nechcete, aby se z dětí stali nesamostatní jedinci, kteří si nechávají neustále sloužit, a tak to necháváte víc na nich samotných. Zkrátka pomáháte co nejméně a spíš dohlížíte na to, aby děti dotáhly věci do konce. Tj. neodešly v botách a kabátku až do obýváku a nezaklekly k hračkám.

Protože to děláte vždycky, děti už jsou vcelku navyklé. Teď ale přijde moment, že jim boty nejdou sundat tak snadno, že kabátek jen tak nesklouzne z rukou a dítě se musí se situací trochu poprat. Po jednom nebo dvou pokusech to ale vzdá a ozve se ukňourané „To nejdééééé. To já neumím.“.

Přichází rozhodný a důležitý okamžik. Totiž vaše reakce na takový signál.

Pokud přiskočíte a dítě z jeho nesnáze hned vysvobodíte, zabráníte jeho nepohodě, ale zvyšujete jeho závislost na vás. Učíte ho, že kdykoliv se mu něco nedaří, zakňourá si o pomoc a má vyřešeno.

Není to špatně a je to jeden ze zdravých vzorců jednání. Není totiž pro člověka nic horšího, než si neumět říci ostatním o pomoc a pokoušet se zvládnout úplně všechno sám. Takový člověk se dost trápí a ztrácí čas na věcech, které by mohl nechat na ostatních. Naučit tedy dítě říci si o pomoc a podporu není špatně. Ale všeho s mírou.

Je-li cílem rodičovství naučit děti postarat se o sebe a jednat samostatně, pak právě na těchto drobnostech to můžeme děti intenzivně učit. Jde o to s pomocí nespěchat, dát dětem prostor s věcmi se poprat, nechat je svou situaci řešit a vyřešit.

Jak to tedy může vypadat?

Stojíte v předsíni, dítě se svléká a už kňourá:
„To nejdéééé, to já neumíííím“.

Skloníte se nad ním nebo k němu přisednete a vyjádříte spoluúčast na jeho trápení:
„Hmm, to je potíž. Nejde to.“ Což je projev empatie, kterým dítěti ukazujete, že vidíte, vnímáte, rozumíte jeho trápení a zároveň jste s ním, máte o něj zájem.

Nezapomeňte být ve výrazu podobně ztrápení jako dítě, protože máte „společný“ problém. Pokud byste pronášeli svá empatická slůvka neutrálně nebo chladně, mohlo by to v dítěti vyvolat pocit, že na něj kašlete, že nad ním jen mentorujete.

Dalším krokem je přizvat dítě k hledání řešení jeho situace, takže se prostě zeptáte:
„Co s tím?“ nebo „Jak by se to dalo udělat?“ a chvíli počkáte.

Ukazujete tak dítěti, že nad věcí přemýšlíte a zároveň dáváte prostor jeho vlastní iniciativě. Je dost dobře možné, že právě v tomto okamžiku se dítěti podaří ze zajetí bundy nebo bot osvobodit, což můžete s obdivem ocenit. „Aha, dobře…. Zvládnul jsi to… Už to máš… Skvělý.“

Uvidíte, jak bude dítě samo se sebou spokojené. Nejen, že si poradilo, ale také narostlo jeho sebevědomí. „Už to umí sám!!!“ / A o to nám šlo, že? :O>)/

Když se nedaří, můžeme společně hledat, jak dál. Neříkáme dítěti „Udělej tohle, udělej to takhle.“ Návrhy řešení přinášíme spíš jako dotazy. Tedy: „Nepomohlo by tohle? Nedalo by se to takhle?“ nebo návrhy: „Třeba by se dalo… Možná by pomohlo…“ a necháme na dítěti, aby nad situací přemýšlelo, aby se rozhodlo, kterou variantu vyzkouší.

Zase mu tak dáváme šanci, aby si na řešení „přišlo samo“, aby samo svůj problém vyřešilo.  

Může se stát, že bude dítě pasivní a nebude se chtít pokusit vůbec o nic. Ani v takovém případě to ale nemusíme vzdávat a dál můžeme vést dítě ke spolupráci.

Pobídneme ho, aby nám ukázalo, kam až to umí. Na jeho pokus navážeme a situaci převedeme přes kritický bod. Přitom komentujeme co, jak a proč děláme. Je to taková „veřejná samomluva“, ze které se dítě dozvídá, co, jak a proč funguje. Učí se, jak a co příště vyzkoušet.

Pozor, pomáháme jen přes nejtěžší moment. Jakmile jsme dítěti pomohli z jednoho rukávu, necháme ho, aby si z druhého už pomohlo samo. Stejně tak, aby si samo kabátek pověsilo na věšák. Je to moment, kdy učíme dítě věci dotahovat, a zároveň další příležitost, kdy ho můžeme ocenit. „Ták, pěkně sis to pověsil. A máme to hotovo. Skvělé.“

A to je všechno. Říkáte si, že jsem objevil Ameriku? Že to přeci ví každý? Možná to skutečně všichni víme a je nám to jasné,. Jen na takové „crcání“ prostě nemáme nervy ani čas. Jednoduše přiskočíme, vyřešíme, uděláme, odcházíme.

Pokud ale dětem nedáme prostor, příležitost a čas učit se zvládat své trable samostatně, budeme posluhovat ještě dlouho poté, kdy už by se mohly a měly obstarat samy.

Navíc si mohou vypěstovat pocit, že na posluhování mají vlastně nárok. To už je ale další kapitola.

Hezký den :O>)

Jak budovat rodičovskou autoritu

"Jak budovat (nejen)
rodičovskou autoritu"

"Jak budovat
(nejen)
rodičovskou autoritu"

Čtvrtek 9. 12. od 20:00 hod.

Z pohodlí a bezpečí domova
prostřednictvím internetu, živě, on-line

Z pohodlí a bezpečí domova
prostřednictvím internetu,
živě, on-line