Jak učit (a neučit) děti samostatně myslet

Říká se, že krizové okamžiky odhalí, co v člověku skutečně je. A nejen v člověku, ale i v komunitě nebo celé společnosti. O čem je řeč?

Včerejší hlavní televizní zpravodajství se snažilo pokrýt nejrůznější oblasti života, které současná nejistota kolem koronaviru zasahuje. Mezi zavřenými školami, divadly a kiny to bylo i omezení přítomnosti rodičů na sportovištích, kam dochází jejich děti na tréninky.

Rodiče mohou děti přivést, následně si je vyzvednout, ale na tribunách ani ochozech sportovišť na děti čekat nesmí. Čas tréninku musí strávit mimo sportoviště. (Možná, že v čase, kdy článek čtete, jsou již sportoviště zavřená úplně.)

Jak to souvisí s dovedností dětí samostatně přemýšlet?

Jev, kterého jsem si všiml, odhalila výpověď jednoho malého, asi desetiletého florbalisty ve zpravodajském šotu. Ten na úvodní větu reportérky: „Některým dětem ale rodiče na tribuně chyběli.“, navázal takto: „Mně to vadí, protože taťka mi vždycky říká, co jsem udělal blbě na tréninku a co jsem udělal dobře, a teďka to bude takové, nic moc.“

Dozvídáme se, že otec poskytuje „vždycky“ synovi zpětnou vazbu k jeho činnosti na tréninku. Jenže to není jeho role. Zpětnou vazbu má poskytovat ten, kdo zadal úkol. V tomto případě tedy trenér, který děti vede.

Zmíněná situace ukazuje na jeden z problémů, se kterým se potýká náš dětský i mládežnický sport. Na tribunách sportovišť totiž nepostávají a nečekají na děti jejich rodiče, ale řady velmi kvalitních „reprezentačních trenérů“, kteří přesně vědí, co a jak by jejich potomci měli dělat.

Někteří radí dětem cestou domů, někteří pokřikují své rady i přímo na tréninku. Jsou i tací, kteří se neostýchají chodit za trenéry a „napovídat“ jim, jak co dělat, případně jak by měla vypadat sestava na nejbližší zápas.

Někteří trenéři právě z tohoto důvodu se svou činností i skončili. To už je ale trochu jiný příběh, a tak zpět k vědomé komunikaci.

Vedle toho, že rodiče takovým přístupem podkopávají roli trenéra, se děje ještě jedna velmi podstatná věc a postřeh z výše uvedené reportáže to ukazuje.

Dítě se tímto přístupem naučí očekávat vnější pokyny a naplňovat cizí představy. Místo aby samo přemýšlelo o svém výkonu, o tom co dělá, aby se učilo přemýšlet „o hře” a “při hře“, čeká, co mu řekne někdo druhý. Stává se „závisléna poznámkách, postřezích a myšlení druhého člověka. Neučí se tak „tvořit hru“.

A právě na nedostatek „tvůrců hry“ si trenéři některých našich kolektivních sportů stýskají.

Znamená to, že by rodič neměl nebo nesměl se svým potomkem sdílet jeho zážitky z tréninku nebo právě odehraného zápasu?

To určitě neznamená, ale místo zpětné vazby, tedy popisování toho, co bylo dobře, co špatně a rad jak příště jinak, může rodič poskytnout dítěti prostor pro reflexi. Pro vlastní zamyšlení nad prožitkem, který dítě absolvovalo. Sdílet totiž znamená především naslouchat. Naslouchat jak se dítě v akci cítilo, co se mu dařilo, nedařilo a co by s tím chtělo příště udělat jinak.

Zdá se vám, že mezi popisovanou zpětnou vazbou a reflexí není žádný rozdíl? Pokud se na něj člověk vědomě nezaměří, snadno mu unikne.

Zatímco při poskytování zpětné vazby učíme dítě především poslouchat, vnímat a následovat pokyny, při reflexi mu dáváme prostor k samostatnému přemýšlení, vlastnímu hledání souvislostí, vnímání sebe sama v konkrétní situaci.

Myslím, že pro hru, stejně jako pro další život dítěte tak můžeme udělat mnohem víc.

A jak to máte vy?
Napište mi do komentářů, zda radíte nebo se spíš ptáte
a dáváte dětem prostor k vlastnímu přemýšlení.

  Zúčastněte se pravidelných on-line přenosů

"Vědomá komunikace s dětmi
  v otázkách a odpovědích"

  žive - on-line - zdarma

V hodinovém přenosu odpovídám na dotazy rodičů, učitelů, vedoucích dětských kolektivů.
Řešíme trable, těžkosti a nejstoty, které dospělí v komunikaci s dětmi zažívají. 

Vždy v úterý od 20:30 hod


Registrovaným zájemcům přijde včas pozvánka i odkaz k připojení.

Komentáře
  1. Klára napsal:

    Bohužel jsem rodič “potréninkový radič”. Díky za náhled a vysvětlení věci. I když nechodím na většinu tréninků, pokusím se i na těch, na kterých budu, a zejména zápasech a turnajích vypnout pusu a zapnout uši:-))))))

  2. Jak učit děti samostatné myslet napsal:

    Dobrý den Zdenku,
    viděla jsem stejnou reportáž jako Vy. Přesně si jí vybavuji. A vzpomínám si, že jsem si říkala, že je asi lepší, když tam rodiče nejsou a že tedy možná chlapec bude mít větší prostor přemýšlet sám nad sebou a nepřemýšlet nad tím, co mu po tréningu řekne otec a zda podle něj dělal vše správně…
    Mějte se prima a děkuji za podněty k přemýšlení ;-).
    Přeji pevné zdrav!
    Lucie

  3. Martin napsal:

    Ahoj Zdeňku, na základce jsem chodil na tréninky košíkové. Žádní rodiče tam nechodili a mně to tak vyhovovalo. Úplně stačilo, že moje výkony sleduje trenér a nemusel jsem myslet na to, abych před rodiči neudělal nějakou chybu.
    Dohled rodičů podle mě přináší i jistý psychický tlak. Když rodiče dohlíží na výkony ve škole i na tréninku, tak už toho může být prostě moc. A jak to mám dnes jako rodič? Když čekám na tribuně, tak si tam beru knížku.
    Martin

    • zdenek napsal:

      Děkuji Martine za trefný komentář. Vrátil mě do mého vlastního dětství a znovu jsem si vybavil, že se mnou rodiče taky nikdy nikde nebyli. Na tréninku, na závodech, na přehlídce,…. to byla moje věc a můj svět.

      Připomněl jste mi také rozhovor, který jsem vedl s trenéry dětského a juniorského florbalu tady u nás v Liberci. Mluvili právě o téhle rodičovské “zátěži” a s nadšením popisovali svou zkušenost ze Švédska, kde byli na trenérské stáži.

      Rodiče tam “taxikaří” úplně stejně jako u nás, jenže jejich role je trochu jiná. Poté co děti přivedou, přivezou se z nich stává technický personál, který pomůže s přípravou sportoviště – nanosí mantinely, branky,….. (Junioři už si tělocvičnu obstarávají sami.) Pak se ale odeberou na tribunu a do průběhu tréninku nejen nikdo nemluví, ale ani ho nesleduje.

      Tribuna si žije svým vlastním významně společenským životem. Přinese se kafíčko, bábovka z domova, vytáhnou se karty, stolní hry. Rodiče si navzájem připravují a užívají svou vlastní společenskou zábavu. Na konci tréninku zase pomůžou s úklidem tělocvičny a jede se domů.

      Naši trenéři z toho byli úplně paf a těm švédským jejich rodičovskou gerilu upřímně záviděli.

      Jiný kraj, jiný mrav. Ale třeba k tomu také dozrajeme. :O>)

  4. Evka napsal:

    Děkuji za článek, příjemné zamyšlení 👍😊

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Zajímají vás další témata?

    Můžete je dostávat do schránky :O>)

    Odesláním registračního formuláře vyjadřujete SOUHLAS SE ZPRACOVÁNÍM OSOBNÍCH ÚDAJŮ dle těchto zásad.