Jak učit (a neučit) děti samostatně myslet

Říká se, že krizové okamžiky odhalí, co v člověku skutečně je. A nejen v člověku, ale i v komunitě nebo celé společnosti. O čem je řeč?

Včerejší hlavní televizní zpravodajství se snažilo pokrýt nejrůznější oblasti života, které současná nejistota kolem koronaviru zasahuje. Mezi zavřenými školami, divadly a kiny to bylo i omezení přítomnosti rodičů na sportovištích, kam dochází jejich děti na tréninky.

Rodiče mohou děti přivést, následně si je vyzvednout, ale na tribunách ani ochozech sportovišť na děti čekat nesmí. Čas tréninku musí strávit mimo sportoviště. (Možná, že v čase, kdy článek čtete, jsou již sportoviště zavřená úplně.)

Jak to souvisí s dovedností dětí samostatně přemýšlet?

Jev, kterého jsem si všiml, odhalila výpověď jednoho malého, asi desetiletého florbalisty ve zpravodajském šotu. Ten na úvodní větu reportérky: „Některým dětem ale rodiče na tribuně chyběli.“, navázal takto: „Mně to vadí, protože taťka mi vždycky říká, co jsem udělal blbě na tréninku a co jsem udělal dobře, a teďka to bude takové, nic moc.“

Dozvídáme se, že otec poskytuje „vždycky“ synovi zpětnou vazbu k jeho činnosti na tréninku. Jenže to není jeho role. Zpětnou vazbu má poskytovat ten, kdo zadal úkol. V tomto případě tedy trenér, který děti vede.

Zmíněná situace ukazuje na jeden z problémů, se kterým se potýká náš dětský i mládežnický sport. Na tribunách sportovišť totiž nepostávají a nečekají na děti jejich rodiče, ale řady velmi kvalitních „reprezentačních trenérů“, kteří přesně vědí, co a jak by jejich potomci měli dělat.

Někteří radí dětem cestou domů, někteří pokřikují své rady i přímo na tréninku. Jsou i tací, kteří se neostýchají chodit za trenéry a „napovídat“ jim, jak co dělat, případně jak by měla vypadat sestava na nejbližší zápas.

Někteří trenéři právě z tohoto důvodu se svou činností i skončili. To už je ale trochu jiný příběh, a tak zpět k vědomé komunikaci.

Vedle toho, že rodiče takovým přístupem podkopávají roli trenéra, se děje ještě jedna velmi podstatná věc a postřeh z výše uvedené reportáže to ukazuje.

Dítě se tímto přístupem naučí očekávat vnější pokyny a naplňovat cizí představy. Místo aby samo přemýšlelo o svém výkonu, o tom co dělá, aby se učilo přemýšlet „o hře” a “při hře“, čeká, co mu řekne někdo druhý. Stává se „závisléna poznámkách, postřezích a myšlení druhého člověka. Neučí se tak „tvořit hru“.

A právě na nedostatek „tvůrců hry“ si trenéři některých našich kolektivních sportů stýskají.

Znamená to, že by rodič neměl nebo nesměl se svým potomkem sdílet jeho zážitky z tréninku nebo právě odehraného zápasu?

To určitě neznamená, ale místo zpětné vazby, tedy popisování toho, co bylo dobře, co špatně a rad jak příště jinak, může rodič poskytnout dítěti prostor pro reflexi. Pro vlastní zamyšlení nad prožitkem, který dítě absolvovalo. Sdílet totiž znamená především naslouchat. Naslouchat jak se dítě v akci cítilo, co se mu dařilo, nedařilo a co by s tím chtělo příště udělat jinak.

Zdá se vám, že mezi popisovanou zpětnou vazbou a reflexí není žádný rozdíl? Pokud se na něj člověk vědomě nezaměří, snadno mu unikne.

Zatímco při poskytování zpětné vazby učíme dítě především poslouchat, vnímat a následovat pokyny, při reflexi mu dáváme prostor k samostatnému přemýšlení, vlastnímu hledání souvislostí, vnímání sebe sama v konkrétní situaci.

Myslím, že pro hru, stejně jako pro další život dítěte tak můžeme udělat mnohem víc.

A jak to máte vy?
Napište mi do komentářů, zda radíte nebo se spíš ptáte
a dáváte dětem prostor k vlastnímu přemýšlení.

Nenechte si ujít:

   Dvoudílný on-line kurz

"Jak zvládat emoce dětí"

21. a 28. 1. od 17:30 do 20:30 hod

Jsou smutní nebo otrávení, protože se jim něco nepovedlo, nemluví s nimi kamarádi nebo je něco bolí.

Máte snahu ochraňovat, utišovat, pomáhat nebo řešit, ale smutku ani otrávenosti překvapivě neubývá. A možná se špatná nálada dětí ještě obrátí proti vám.

Vztekají se, protože se jim něco nelíbí, vzdorují a křičí na vás. Chcete jejich zlobu zkrotit, zastavit, zrušit. Donutit děti, aby se ovládady, aby si svůj vztek nedovolovaly a respektovaly vaši autoritu. Čím víc úsilií vyvíjíte, tím víc se konflikt stupňuje. Nechcete to zažívat a už vůbec ne opakovaně. Co s tím? 

Obojí je o emocích a obojí se dá zvládnout. A to dokonce ke spokojenosti obou stran. Pokud o emocích něco víte a umíte s nimi pracovat. Pokud nevíte a neumíte, můžete si tyto znalosti i dovednosti doplnit.

Ve dvou podvečerních setkáních objevíte a naučíte jak průběh i vyústění  takových situací ovlivňovat a vést k výsledku, který uspokojí vás i dítě. 

Malým, možná neočekávaným bonusem je pak to, že nově naučené způsoby komunikace, přináší jinou kvalitu i do partnerských vztahů. Termín je na spadnutí, přihlaste se co nejdříve :O>)

  • Zajímají vás další témata?

    Můžete je dostávat do schránky :O>)

    Odesláním registračního formuláře vyjadřujete SOUHLAS SE ZPRACOVÁNÍM OSOBNÍCH ÚDAJŮ dle těchto zásad.