Naučte se lépe rozumět dětem i sobě a komunikujte s nadhledem.:O>)

Proč se bojíme hlubší konverzace s cizími lidmi

V nitru bychom s cizími lidmi rádi zažívali hlubší konverzaci. Proč se jí ale vyhýbáme? Co spojením s cizími lidmi získáme a co nás drží zpět? Nová studie nabízí některé odpovědi.

Lidé ve vagónu metra

Když mluvíme s cizími lidmi, pokud s nimi mluvíme, často užijeme formu „malého rozhovoru“ nebo tzv. „pokec“. Mudrujeme o počasí nebo věcech, které jsme dělali o víkendu. Tato po povrchu běžící konverzace nás udrží v komfortní zóně, ale často nás příliš nenaplňuje.

Co nám brání vstoupit do hlubší konverzace s cizími lidmi?

Nedávná studie vědců Michael Kardas, Amit Kumar a Nicholas Epley, publikovaná v Žurnálu osobní a sociální psychologie, objevila, že máme tendenci podceňovat zájem cizích lidí o naše osobnější věci, o naše větší odhalování. Podobně očekáváme, že konverzace s cizím člověkem bude nepříjemná a nic nám nepřinese.

Tato mylně nastavená očekávání vytváří psychologickou bariéru, která nám brání pustit se s cizím člověkem do hlubšího hovoru. Studie přichází s otázkou: „Co kdybychom dali kontaktu s cizím člověkem větší šanci?“

Pokládání velkých otázek

V první řadě pokusů uvedené studie řekli výzkumníci jejich účastníkům, že budou cizím lidem odpovídat a rozebírat s nimi čtyři osobnější otázky typu: „Za co ve svém životě cítíte největší vděčnost?“ nebo „Můžete popsat okamžik, kdy jste plakali před jiným člověkem?“.

Poté, co si účastníci výzkumu přečetli otázky, avšak ještě před tím, než se setkali se svými náhodně přidělenými protějšky, měli za úkol odhadnout, s jak velkým zájmem budou sami poslouchat odpovědi druhých, jak moc budou druhé zajímat jejich odpovědi, jak trapně se budou cítit v průběhu této konverzace, jak moc jim budou druzí sympatičtí a jak se budou sami v takové konverzaci cítit.

Po desetiminutovém rozhovoru s cizími lidmi, stráveném rozebíráním a diskusí nad těmito osobnějšími (hlubšími) dotazy, účastníci pokusů popisovali, jak jejich konverzace ve skutečnosti probíhala.

Celkově nebyli ve svých odhadech o průběhu konverzace příliš úspěšní. Míru svého zájmu o odpovědi partnera i jeho zájmu o jejich odpovědi podceňovali. Stejně jako míru vzájemného napojení a vlastní spokojenosti po rozhovoru. Míru očekávaného pocitu trapnosti v průběhu rozhovoru naopak přeceňovali.

Výzkumníci uvádějí, že se zážitek hlubší konverzace s druhým člověkem jevil účastníkům pokusu nejen jako překvapivě pozitivní zkušenost, ale dokonce jimi byl vnímán jako víc pozitivní než konverzace povrchní.

Přišli také s hypotézou, že lidé mají tendenci vyhýbat se hlubší konverzaci s cizími lidmi proto, že věří, že cizí osoby nebudou mít o jejich odpovědi zájem, ani jim nebudou připadat zajímavé.

V průběhu této studie se ukázalo, že naše očekávání, jak bude konverzace s cizím člověkem probíhat, se často ubírají negativním směrem a pravděpodobně ovlivňují to, jak ve svém každodenním životě interagujeme (komunikujeme) s lidmi, které dobře neznáme.

Výzkumníci uvádějí: „Naše data naznačují, že podceňování hluboce sociální povahy ostatních lidí – tedy vytváření si předsudku, že druzí budou v konverzaci víc lhostejní a nevšímaví, než ve skutečnosti jsou – by mohlo vysvětlit, proč je naše konverzace v běžném životě povrchnější, než bychom si možná přáli."

"Účastníci našich pokusů konstantně očekávali, že jejich konverzace bude trapnější, povede k menšímu vzájemnému napojení a menší osobní spokojenosti, než ve skutečnosti následně zažívali.“

Co nám mohou cizí lidé dát

Není jisté, zda je možné tato zjištění zobecňovat. A to i přesto, že do výzkumů v této studii byla zapojena pestrá škála různých skupin – američtí vysokoškoláci, studenti magisterských oborů, zaměstnanci finančních služeb, mezinárodní MBA studenti, členové komunity v parku, on-line účastníci – většina experimentů byla prováděna ve Spojených státech. Je tedy otázkou, zda bude stejných výsledků dosahováno i v jiných kulturách.

Je také otázkou, zda bude náhodný rozhovor s cizím člověkem jiný než rozhovor, ke kterému účastníky vyzvou experimentátoři?

Výzkumníci uznávají, že je mnohem jednodušší zapojit se do hlubší (osobnější) konverzace, pokud jste k ní instruováni.

Protože je „malý rozhovor“ v mnoha prostředích sociální normou, může být pokus o intimnější konverzaci v „reálném světě“ vnímán jako snaha pozvat svůj protějšek na rande nebo mu něco prodat.

I jiné studie, vedené v přirozenějších prostředích, napovídají, že to, jak bude pravděpodobně probíhat komunikace s cizím člověkem, odhadujeme často mylně.

Ve studii provedené mezi spolucestujícími ve vlaku nebo autobusu, účastníci odhadovali, že zažijí mnohem příjemnější zkušenost, pokud se budou starat především sami o sebe namísto povídání si s cizími lidmi. Skutečná zkušenost ale byla opačná.

V jiné studii, v níž byli účastníci instruováni, aby složili cizímu člověku kompliment, přeceňovali, jak nepříjemně a trapně se bude příjemce komplimentu cítit, zatímco podceňovali jeho pozitivní pocity.

A studie, v níž byly do workshopu zapojeny páry složené z nových spolubydlících a cizích lidí, ukázala velkou propast mezi tím, jak účastníci očekávali, že budou ostatním po konverzaci sympatičtí a tím, jak sympatičtí jim skutečně byli.

Společně tyto studie ukazují, že experimentování s komunikací s cizími lidmi nám může být přínosem. A to i když něco takového „moc nemusíme“. Pokud se do takové konverzace zapojíme, můžeme předpokládat, že se dostaneme za hranici „malého rozhovoru“.

Výzkumníci dále uvádějí: „Pokud si myslíte, že hlubší konverzace s cizím člověkem bude nejspíš mimořádně trapná, pak je také pravděpodobné, že si nedáte šanci objevit, jak moc se mýlíte.“

„Pouze zapojením do hovoru
s ostatními lidmi
přesně porozumíme přínosům
a souvislostem
tohoto zapojení.“

Naše hlubší konverzace s cizími lidmi může přinášet pocit většího sociálního zapojení, a dokonce příležitost získávat více přátel. Mimochodem, všichni naši přátelé byli kdysi „cizími lidmi“ a studie objevily, že „hlubší konverzace“ zrychlují formování přátelského vztahu.

Nicméně to neznamená, že máme odhalovat svá nejzranitelnější místa, zveřejňovat své největší starosti nebo minulá traumata hned nad prvním šálkem společné kávy. Místo toho bychom měli uvažovat nad kladením postupně hlubších otázek – pozvolným odkrýváním svých zranitelných míst – a rozhovor s cizím člověkem postupně prohlubovat.

Ve skutečnosti výzkumníci v této studii zaznamenali, že některé dvojice, kterým byla přiřazena diskuse nad „povrchními otázkami“ byly přitahovány hlubšími tématy. Což naznačuje, že je tu přirozená tendence přibližovat se v průběhu konverzace intimnějším obsahům.

Až budete mít příště v rozhovoru se svým spolusedícím v letadle pocit, že míříte do citlivějších oblastí, vzpomeňte si na tuto studii a dejte tomu impulzu šanci. Možná budete opouštět letadlo a budete mít o přítele víc, nebo se budete alespoň cítit zapojeni víc, než byste očekávali.

Článek Summer Allen / zveřejněný 2. prosince 2021 na webu Great Good Magazine přeložil a krátil Zdeněk Okleštěk

A jak to máte vy? Pouštíte se s cizími lidmi ve vlaku, v autobusu nebo v čekárně do řeči?
Proč ano? A proč ne? Jaké to je? 
Napište :O>)

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů