Karle, děláš to blbě! Marie, takhle ne!

Když se rodiče hádají jak přistupovat k dětem

Vypjatá situace, dítě se vzteká, něco chce nebo nechce. Nedělá, co má nebo dělá co nemá. Váš partner či partnerka se snaží situaci řešit, dítě srovnat, umravnit, přivést k rozumu. A vy, protože zastáváte jiný přístup nebo nejste do situace přímo zataženi, jasně vidíte, slyšíte a vnímáte to, co neví, nevidí a nevnímá druhý. Totiž, že si v dané situaci nabíhá.

Dokonce umíte jeho chybu pojmenovat a je vám jasné, že situace nedopadne dobře. Máte proto silné nutkání zasáhnout, partnera na jeho chybu upozornit, opravit ho nebo mu poradit, ukázat, jak jinak jak lépe, jak správně.  

Co teď? Vložit se do konfliktu a převzít iniciativu? Napomenout partnera, partnerku? Říci mu / jí, co dělá špatně a poradit jim jak jinak?

Pokud nejsme svědky nějakého extrému, kdy by druhý z partnerů dítě doslova týral nebo šikanoval, pak nezasahovat. Kousnout se do jazyku a mlčet. Případně se otočit a jít pryč. Neradit, neopravovat, nenapomínat. Neříkat, co by druhý měl nebo neměl. I když je to z našeho úhlu pohledu přeci zcela logické.

Hněv, který partner nebo partnerka v konfliktu s dítětem právě prožívá, by se mohl obrátit proti nám. Ne, že bychom to neunesli, ale snížili bychom tím šanci s partnerem /partnerkou o přístupu k dětem vůbec mluvit. A to i do budoucna. Mohli bychom se připravit o možnost něco změnit, a ještě pošramotit vzájemný vztah.

I přesto, že se partnerovi v jednání s dítětem právě nedaří, dělá to nejlepší, co umí a očekává že ho/jí podpoříme. Naše napomínání nebo rady by mohl vnímat jako podraz a ve finále ještě „přitlačit na pilu“, aby nám, dítěti i sobě dokázal, že svým přístupem kýženého výsledku dosáhne.

Znamená to, že bychom neměli reagovat vůbec? Neznamená. Jen je třeba na to jít s rozmyslem a čistou, nebo ještě lépe chladnou hlavou.

To, že o principech komunikace něco víme nebo si je uvědomujeme a rádi bychom svůj pohled na věc nabídli i partnerovi / partnerce, je fajn. Jen jim ho musíme skutečně „nabídnout“ a nikoliv vnucovat nebo ho na ně křičet v okamžiku, kdy se sami zlobí nad dítětem.

Znamená to pustit se do rozhovoru na toto téma až v okamžiku, kdy je klid, nic dramatického se neděje, oba jsme v pohodě a máme na sebe čas.

Otevření takového rozhovoru může vypadat třeba takto: „Hele, Jirko (Marie), přemýšlel (a) jsem o tom, jak jste včera s Jiříkem (Vendulkou) řešili tu situaci, když… a říkám si, jestli by to nešlo ještě nějak jinak. Abyste s tím byli oba víc v pohodě a nebyl to takový boj.“ … A udělat pauzu.

Dát druhému prostor a čas situaci si vybavit (natáhnout si ji z paměti do aktivní mysli).

S velkou pravděpodobností přijde ze strany partnera obhajoba užitého postupu. Je třeba nechat partnera|/partnerku domluvit, neskákat jim do řeči, naslouchat. Potřebují se před námi i před sebou samými obhájit.

Teď je důležité vydržet, nesnášet žádné argumenty. A následně jen poznamenat: „Stejně přemýšlím, jestli by to přeci jen nešlo ještě nějak jinak. Říkám si, co by vám pomohlo.“

Partner se nejspíš bude dál hájit, ale tentokrát už možná trochu jinak. Spustí: „Přeci nebudu…“ nebo „Přeci nemůžu…“ a začne vyjmenovávat další možné (ale v tomto okamžiku pro něj ještě nepřípustné) způsoby řešení, způsoby jak k věci přistoupit.

Možná budou nepřípustné i pro nás. Pak lze jejich nepřijatelnost druhému klidně potvrdit. A dodat: „A co ještě zkusit…“ a nabídnout postup, kterému sami věříme, o němž si myslíme, že by fungoval lépe.

Je dobré mít svůj návrh trochu promyšlený a být připraven na argumenty i dotazy druhého. Ten bude chtít vědět, v čem spočívá smysl, jaká je logika námi navrhovaného způsobu. Bude se ptát proč zrovna takhle a co by to mělo přinést.

Zaslechneme-li ve výčtu toho “co nejde a je nepřijatelné“ způsob, který podle nás použitelný je, můžeme partnera klidně zastavit a zeptat se: „Proč by právě tohle nešlo?“pomoci mu jeho postoj přehodnotit. Pokud se to podaří, nechat ho společně objevený způsob vyzkoušet.

Nebude-li se chtít svého postoje vzdát, můžeme ho i tak požádat, aby jiný způsob komunikace alespoň vyzkoušel a sám se přesvědčil, jestli může přinést něco nového. Jestli průběh a vyústění situace posune jinam.

Jakmile zaznamenáme, že partner nový přístup zkouší, je důležité nijak to nekomentovat, nezasahovat. Nechat situaci proběhnout a společně se k ní vrátit zase až ve chvilce klidu. V té můžeme situaci znovu rozebrat a společně sdílet pocity, které partner/partnerka zažíval, co si myslí, že fungovalo a co ne, případně proč. A samozřejmě jak příště jinak, co vynechat a na co naopak nezapomenout.

Pokud se nám podaří takovým způsobem společně objevovat naše chyby v komunikaci s dětmi, hledat způsoby jak jinak, jak lépe, pak nejen že můžeme zlepšovat a lépe zvládat své rodičovské role, ale budeme zažívat i hluboké a intenzivní partnerství.

Ano, slyším i vás, kteří nebo které voláte:

„A co s tím, když partner, partnerka o něčem takovém nechce ani slyšet. A navíc mi do mých postupů, do mé komunikace a přístupu k dětem neustále „hází vidle“?

Pokud s námi partner/partnerka nebude chtít „hrát podle stejných not“, pak je dobré se dohodnout alespoň na tom, že si nebudeme dělat naschvály. Znamená to, že druhý nebude do právě probíhající komunikace partnera s dítětem vstupovat. Její průběh a vyústění nechá na nich. S tím, že příště může a bude řešit stejnou situaci jinak, po svém.  

Není to ideální stav, ale je lepší, než aby se partneři nad dítětem hádali, napomínali a dítě nevědělo, co vlastně platí a co ne.

Součástí takové dohody je ale i to, že rodič neřeší a nesoudí stížnosti dítěte na přístup a jednání rodiče druhého. Reakcí by mělo být jen: „Ano, s tátou to máš takhle, s mámou je to jinak.“

Pojďme se ale ještě krátce vrátit k situaci, kdy rodiče spolupracují a chtějí se v komunikaci s dětmi navzájem podporovat.

Ráj na zemi neexistuje, a i tomu nejlaskavějšímu rodiči, někdy ujedou nervy. Zavalen emocemi jedná zkratkovitě, bez rozmyslu, situace se zbytečně vyhrocuje. Pro něj, pro dítě i celkové zvládnutí horké chvilky by bylo fajn, kdyby vedení převzal druhý, méně naštvaný (nebo dokonce zcela klidný) rodič.

Pokud by to udělal jen tak z vlastní vůle a bez souhlasu partnera/partnerky, mohla by to být mimořádně silná rozbuška a emoce by nemusely brát konce.

Aby takové „předání volantu v plné jízdě“ fungovalo, je třeba se na něm, jako na způsobu vzájemné pomoci a podpory předem dohodnout. Partneři by si měli říci, že něco takového chtějí a nebudou brát zásah nebo vstup druhého jako podraz, nýbrž jako podporu a záchrannou brzdu.

Pak se klidně (a bez narušení partnerského vztahu) může stát, že například nefungující večerní rituál, kdy se děti se vším loudají a rodiče, který se je snaží popohnat, už to hodně rozčiluje, plynule zastoupí partner nebo partnerka.

Pro moment předání/převzetí aktivity je dobré si dohodnout nějaký signál. Děti ho nemusí zaznamenat, ale rozčilený rodič díky němu bude vědět, že mu druhý přichází nabídnout „pomocnou ruku“.

Jak podobné situace prožíváte vy? A jak reagujete?
Mlčíte? Napomínáte? Radíte? Hádáte se?
Napište mi svůj příběh a já se na vás budu těšit příště.

"Jak budovat (nejen) rodičovskou autoritu"

Jak budovat nejen rodičovskou autoritu

Staňte se v očích svých dětí, žáků, svěřenců, ale třeba i partnera a kolegů skutečnou autoritou.

Zjistěte, jak autoritu budovat, jak s ní zacházet a co dělat pro to, abyste ji neztráceli, ale naopak posilovali. Jak to udělat, aby vás děti poslouchaly a ostatní následovali nikoliv proto, že musí, ale proto, že chtějí.