Při jedné přednášce si povídám s rodiči (převážně maminkami) o přístupu ve stylu „rodič vrtulník“. Někteří se v tomto modelu poznávají a rádi by to změnili. Jiní v tomto přístupu poznávají své partnery nebo babičky a ptají se co s tím.

Odpověď je dvojí. Pokud jde o vaše partnery nebo partnerky, pak byste se měli dohodnout a „hrát doma podle stejných not“.

Není nic horšího, než když se jeden rodič snaží nastavovat nějaká pravidla, vést děti nějakým způsobem a druhý z partnerů to nerespektuje nebo dokonce sabotuje a jedná přesně opačně. Ať už z nevědomosti nebo naschvál.

V takovém případě je na místě si v klidu sednout, situaci popsat, vše si vyříkat a noty (ať jsou jakékoliv) sladit.

Děti totiž mají na takové neshody v přístupu rodičů svůj velmi citlivý „radar“ a naučí se je velmi brzy a velmi mistrně zneužívat.

S věcmi, které nedovolí máma, se jde za tátou a opačně. Druhý z rodičů se pak může třeba vzteknout, ale to je tak jediné, co s tím může dělat. Děti se mohou dokonce naučit posílat nenápadně rodiče proti sobě navzájem. Jednotný nebo alespoň podobný přístup rodičů tedy pokládám za nezbytný.

Účastníci našich setkání občas namítají, že s partnerem se většinou nějak dohodnou. („Mají na sebe navzájem nějaké páky“ :O>) . Horší je to ale s prarodiči. Ti mají svou hlavu, své zkušenosti a o nějaké změně v přístupu k dětem nebo „slaďování not“ s mladými nechtějí ani slyšet. Je to nepříjemné, ale není to nepřekonatelné.

První co lze udělat, je sednout si v klidu s prarodiči a vyříkat si, co bychom rádi, jak bychom chtěli, aby k dětem přistupovali. Pokud se dohodneme, jsme na dobré cestě, že společně dětem vytvoříme prostředí, v němž budou platit jednotná pravidla.

Pokud má jít skutečně o dohodu a nikoliv o diktát z naší strany, je dobré připustit také některé návrhy prarodičů. Zkrátka nebýt příliš akurátní a připustit také něco z návrhů druhé strany. :O>)

Může se ale stát, že na náš návrh ani požadavky prarodiče nebudou slyšet. Nepřijmou náš přístup a pojedou si po své koleji (Dál budou nabízet čokoládu za snězení polévky nebo peníze za dobré vysvědčení,….).

Není to ideální, ale není důvod být nešťastní. Radikální reakci jako přerušení vlastních kontaktů s prarodiči nebo odpírání jejich kontaktů s vnoučaty pokládám za tu nejhorší variantu a tedy ji také vřele nedoporučuji.

Za obtížné, ale elegantní řešení pokládám to, když přístup prarodičů jednoduše akceptujeme. Ovšem s tím, že pravidla dědečků a babiček platí pouze na návštěvě u nich. A o to důrazněji trváme doma na pravidlech, která platí u nás doma.

Na první pohled se může zdát, že nám babi s dědou děti úplně „rozhasí“ a nebude s nimi k vydržení. Myslím si, že není třeba se bát. Pokud děti ucítí, že domácí pravidla jsou pevná, velmi rychle jim jejich radar napoví, jak se mají chovat a přizpůsobí se. Musíme být jen dost důslední a na dodržování pravidel trvat.

Může se třeba stát, že nám potomek ohlásí, že nevidí důvod, proč by měl už jít spát, když u babičky může koukat na televizi a odcházet do postele mnohem později. Není třeba se rozčilovat. Stačí jen poznamenat, že je možné, že je to u babičky jinak, ale doma je to tak a tak. Konec diskusí a odchod.

Je velmi pravděpodobné, že bude potomek chtít otestovat, jak pevní jsme ve svých zásadách, a tak nám předvede malý „taneček“ vzdoru. Není ale nutné na něj nijak reagovat nebo se nechat vyprovokovat ke zlobné reakci. To by bylo jeho malé vítězství. Stačí jen trvat na svém „Doma chodíš spát v půl osmé.“ … a když bude třeba, potomka do postele i dostrkat.

Dítě tak bude v každém z obou prostředí reagovat a chovat se jinak, ale protože všechno zlé je k něčemu dobré i z takové situace něco získá. Zjistí, že každé prostředí může mít pravidla a zvyklosti trochu jiné a je třeba se jim přizpůsobit. A to přeci není vůbec špatné poznání.

Ve škole, v práci, v kroužcích, spolcích,….. tady všude bude vždy jiné složení osobností, budou vždy jiné představy, nároky, zvyklosti nebo pravidla. A pokud se dítě naučí pracovat s touto růzností, jen dobře.

Přeji vám hodně trpělivosti, vzájemné vstřícnosti a pohody.

... a jak to máte vy?

Napište mi svůj příběh nebo pohled na věc do komentářů.