Jak na přidrzlé odpovědi dětí
Setkávání s rodiči na přednáškách je pro mě vždy velkou inspirací a nejinak tomu bylo i při nedávném setkání u nás v Liberci. Rodiče poslouchali nebo kývali, smáli se nebo lehce stahovali hlavu mezi ramena, když se v některých situacích poznávali a já viděl, že myšlenky padají na úrodnou půdu.
V dotazníku, ze kterého si následně dělám obrázek o vyznění přednášky, se krom jiného ptám, jaké další problémy rodiče v komunikaci s dětmi řeší nebo by se na ně chtěli naučit správně reagovat.
A tady se občas najdou perly. Jedna taková ke mně doputovala i ten večer. Není vzácná, protože se opakuje docela často, ale je zásadní.
„Chtěl bych se naučit správně reagovat
na přidrzlé odpovědi našeho třeťáka.“
Tady se skrývá gordický uzel (nejen) rodičovské komunikace.
Předně je třeba si ujasnit, co je to přidrzlá nebo drzá odpověď. Je to taková odpověď, ze které čteme, že dítě nechce uznat naší autoritu, odmítá se nám podřídit.
Zároveň ji vnímáme jako neodpustitelný útok na naši důstojnost a rodičovské (učitelské, vychovatelské,…) postavení. Dotýká se nás a vyvolává náš hněv.
Vtip spočívá v tom, že jde o přidrzlou nebo drzou ODPOVĚĎ. Což znamená, že dítě na něco reaguje, na něco odpovídá.
A jelikož jde o náš vzájemný dialog, je taková odpověď reakcí na naše předchozí vyjádření, předchozí jednání, na prezentovaný postoj k dítěti. Zkrátka a jednoduše, k drzé odpovědi jsme dítě přivedli my.
Pokud jsem vás teď pobouřil a vám naskočila otázka: „A to si jako máme nechat ty hajzlíky skákat po hlavě nebo se jim ještě laskavě omluvit, za to co vyvádějí?!“, pak se mi nedaří vás navést na správné místo rozebíraného problému.
Nejde totiž o to správně reagovat na drzou odpověď, ale vést vzájemný dialog (a to i ve vypjatých situacích) takovým způsobem, abych si o drzou odpověď neříkal.
Znamená to, že určitě mám říci, co se mi líbí a nelíbí, co si přeji a nepřeji, co mi vyhovuje a co je nepřijatelné. A mohu to říci i docela důrazně a nahlas.
Je to ale třeba říci tak, abych se vyhnul útoku na důstojnost dítěte. Musím to říci tak, aby bylo bezvýhradně jasné, že „přes tohle už nejede vlak“, ale při vší zlobě je pro mě důstojnost dítěte (druhého člověka) nedotknutelná, že ji respektuji.
Potom dítě nemusí bránit svou osobu a oplácet nám stejnou mincí. Může se zamyslet nad problémem, který nastal, nad chybou, které se dopustilo.
Může přemýšlet o nápravě. To je ale rozumová úvaha, která se dostaví teprve tehdy, nemusí-li se dítě bránit.
Má reakce na podnět z dotazníku tedy je:
Není třeba se učit adekvátní reakci na drzou nebo přidrzlou odpověď, ale jednat s druhým člověkem (děti nevyjímaje) tak, aby mi nemusel drze odpovídat.
Je to malý, ale zásadní posun v přemýšlení, který, pokud si ho zafixujeme, může zásadně proměnit jak naši komunikaci, tak i vztahy nejenom s dětmi.
... a jak to máte vy?
Napište mi svůj příběh nebo pohled na věc do komentářů.
Sdílejte:
Máte kole sebe přátelé a známé, pro které by mohl být článek zajímavý nebo užitečný? Dejte jim o něm vědět:
Další články pro vás:
Komentáře:
Přidat komentář
Naučte se lépe rozumět dětem i sobě a komunikujte s nadhledem. :O>)
Dobry den,
ja cekala clanek, z neho pochopim, kde mohu a kdy v jakych situacich lepe komunikovat, domnivala jsem se, ze se mi zazrcadli na nejakem prikladu i me chovani.
Mohu tedy poprosit, kde vsude je chyba na nejakych prikladech?
Dite 8 let hraje na tabletu, rikam ze za chvili bude potreba ukoncit a jit si hrat, cist si, nebo si povadat…
pak zazni z me strany koncime.
Prichazim kditeti a rikam zúz je cas, muzes odlozit tablet a jit si treba hrat.
Dite na to, jeste to dohraju, jeste….a to uz nad nim stojim a cekam tech par chvil, ktere mi pripadaji vecnost a jemu desne bezici 🙂 a je svar na svete. Zvysim hlas a pak se i ne porad..ale dostavi jak jsem strasna.¨¨
Dobrý den, Julie,
celá idea článku je o tom, víc přemýšlet nad tím, jak komunikujeme, přemýšlíme, jednáme. Cílem by mělo být komunikovat vědomě. Tj. vím co dělám a vím proč. Je to dovednost jako jakákoliv jiná a lze se jí naučit. Z jednoho článku ji ale nenastudujete. Chce to trochu něco vědět o fungování lidské mysli a něco natrénovat. K tomu slouží kurzy, které provozuji prezenčně i on-line, a ve kterých se potkávám s mnoha rodiči i učiteli. Rád v nich uvítám i vás.
Ale k vámi popsané situaci: „Přicházím k dítěti a říkám, že už je čas…“ Z toho usuzuji, že jste nebyli předem domluveni, kolik času váš syn ke hře na tabletu má. Určujete to vy, už v průběhu dění a zřejmě „od oka“, tj. jak to vy sama cítíte. Hranice není nastavena předem, nastavujete ji ad hoc. Už to je důvod k nástupu vzdorné reakce.
Protože to nastaveno nemáte, zkouší syn natáhnout svůj čas s tabletem, jak jen to jde. Pokud hledáte v situaci nějaké „zrcadlení vašeho jednání“, pak je právě v tomto bodě. Nenastavila nebo nevyjednala jste předem podmínky užívání tabletu, a tak s vámi syn bojuje, protože je mu váš zásah do hry nepříjemný. Nechala jste věci volný průběh, a teď najednou se domáháte nějakých omezení. To by naštvalo i dospělého :). Konflikt je na světě.
První, co tedy můžete udělat, je dohodnout se se synem na délce, resp. přesném času ukončení hry ještě před tím, než tablet do ruky dostane. Skutečně ale dohodnout. Tj. navrhnete nějaký čas, který syn přijme nebo se pokusí si ho prodloužit. Můžete jít dvoují cestou. „Buď 30 minut nebo nic“, případně přistoupit na nějaký kompromis – klidně přistupte na synův pokus si vyjednat čas o 5 nebo 10 minut delší než nabídnete, ale pak už přes sjednaný čas „nejede vlak“. A musíte být důsledná. To, že je rozehrané „kolo“, pak není argument. Domluvili jste se na čase a hotovo.
Pokud s vámi bude syn diskutovat, klidně mu řekněte, že penalizací za nedodržení daného slova je následující den bez tabletu. Naopak, když čas dodrží a třeba i sám tablet v určeném okamžiku vypne, nezapomeňte to ocenit.
Pokud opáčí, že „jste hnusná“, nevšímejte si toho. Prostě tablet ukliďte a nechte syna, ať se vzteká. Svou reakcí se vám totiž může chtít „pomstít“ za „příkoří“, které mu vaše jednání (podle něj) působí. Když na to ale nenaškočíte, ukážete mu, že tohle na vás neplatí a dané slovo se musí dodržet. To je celé.
Možná to vypadá strašně jednoduše a žádné „vědomé jednání“ v tom nevidítě. Ale ono tam je. Vím, že když něco chci, musím se na tom s druhým dohodnout. Umím vyjednávat, nastavit hranice, být důsledný. Nenechám se vyprovokovat spontánní reakcí dítěte, protože rozumím tomu, že je zrovna naštvané. Vím ale, že než obhajovat svou důstojnost je v daném okamžiku důležitější, aby si syn prožil svůj „náraz na pevné hranice“.
Hezký den 🙂