Včera si jeden můj známý vzpomněl na nedávný zážitek se svým synem prvňákem.

Povídá: "Dal jsem kluka na příměstský sportovní tábor, aby mu nebyly prázdniny tak dlouhý. Podle webu ho měli vést pedagogicky vzdělaní, zkušení sportovní lektoři, tak proč ne."

"První dva dny v pohodě. Třetí den ráno mě ale kluk s kňouráním začal přesvědčovat, ať ho nechám doma, že na ty sporty už nechce. Začal jsem se vyptávat, co se stalo."

"Byli předchozí den na umělé lezecké stěně a klukovi se nedařilo. Vylezl do dvou metrů a nemohl dál. Strašně se bál. "Pan učitel mi ale začal nadávat, že jsem buchta, a že nejsem chlap, a ať se koukám vzchopit, a že mám zabrat, jinak budu dělat dole dřepy. Nakonec mě spustil dolů a řekl, že jsem k ničemu a ostatní se mi smáli. Já už tam nechci." povídá mi syn."

"Nakonec jsem ho přemluvil a kluk to nějak dochodil. Jeho sebedůvěra i prvotní nadšení pro sport ale byly tatam."

"Naštěstí náš soused taky leze, a tak jsem se s ním domluvil, že vezme někdy kluka sebou a zkusí s ním udělat lezecký reparát. Za pár dní zvoní i se svým klukem u našich dveří, a že se jde lézt a jestli se náš mladej nechce jít aspoň podívat. Moc se mu nechtělo, ale že viděl kamaráda, nechal se "jen na koukání" přemluvit a šel."

"Když jsem se za nima po dvou hodinách vydal, nevěřil jsem vlastním očím. Kluk visel v jištění pod stropem a rozjařeně na mě  hulákal: "Tatííííí, hele kde jsem." Tentokrát jsem se bál zase trochu já. Mladej není žádná šlachovitá ještěrka, ale spíš takovej silovej váleček. Měl jsem strach, jak zvládne sestup dolů. Nechal se spustit a speciálně pro mě ještě jednou vyšplhal na vrchol stěny."

"Pak mi začal nadšeně vyprávět, jak se to všechno strašně rychle naučil. Povídá: "Když on na mě strejda vůbec nenadával. Nejdřív mě nechal jen koukat a když jsem řekl, že bych to zkusil, přivázal mě a vůbec mi do toho nemluvil. No a když jsem se začal bát, tak mě klidně spustil a říkal, že to dám, až sem přijdu třeba někdy jindy. Já si to ale za chvíli rozmyslel, a tak mě zase klidně přivázal a pak už to šlo nějak samo."

"Byl jsem z toho naměkko, ale hlavně jsem byl vděčnej sousedovi, že klukovi takhle narovnal pošramocený sebevědomí. O to víc jsem měl vztek na zkušené, pedagogicky vzdělané lektory."

Já byl zase vděčný známému za jeho příběh. Popsal v něm velmi přesně mechanismus, kterým lze velmi rychle a na dlouhou dobu, někdy i natrvalo, podtrhnout sebedůvěru dítěte. Stačí pár nevědomky vypuštěných slov. Stačí malý útok na pocit vlastní hodnoty druhého člověka a je vystaráno.