Proč mají děti málo pohybu
Dnes se s vámi chci podělit o příběh, který ke mně „přišel“ při jednom z jarních kurzů. Jeho účastnicí byla i paní Věra, která pracuje jako vychovatelka ve školní družině. Při jednom z našich setkání vznesla dotaz, co má dělat se čtveřicí třeťáků, kteří jsou v družině jak velká voda a nechtějí se zapojovat do odpoledního programu.
Jsou velice energičtí, neposední a přimět je k malování, práci s modelínou, skládání puzzle nebo stolním hrám je nekončící boj kdo z koho. Neustále ruší, nepracují, vymýšlí lumpárny. A co prý s nimi, jak na ně.
Poté co jsme si vyjasnili, že družina už není škola, a tedy by její program měl být volnější a více přizpůsobený potřebám dětí, jsem se začal pídit po tom, jaké možnosti vybití energie kluci v družině mají. Očekával jsem možnost přístupu na školní zahradu, hřiště nebo někam, kde by mohli dělat kotrmelce, házet s míčem, zkrátka zapojit tělo.
Dozvěděl jsem se, že hned vedle třídy má družina malou „tělocvičnu“, v níž stojí pingpongový stůl a kolem stěn žebřiny. Ptám se tedy paní Věry, jestli by nepomohlo vypustit kluky právě sem a nechat je vyřádit se.
Odpověděla mi, že to by možná pomohlo, ale není to možné, vedení školy to zakázalo.
Je totiž v družině sama a pokud by kluky pustila do druhé místnosti, ztratila by nad jednou nebo druhou částí skupiny nepřetržitou kontrolu. Kdyby se pak nedej bože někomu něco stalo, mohli by rodiče žalovat školu o odškodné až v řádu miliónů korun, což si nikdo nevezme na triko.
Tato možnost je tedy vyloučená, a proto se přihlásila do komunikačního kurzu, aby přišla na to, jak kluky donutit sedět a místo fotbálku nebo turnaje ve stolním tenisu vybarvovat v klidu omalovánky.
Bylo mi smutno, kam až jsme se díky požadavku na „absolutní bezpečí“ dostali. Místo abychom přijali zdravou míru rizika, která souvisí s každou lidskou činností, místo abychom brali ohled na skutečné potřeby dětí, hledáme způsoby, jak děti před jejich potřebami „chránit“.
Je to absurdní vyústění toho, když nechceme připustit, aby i děti zažívaly přiměřenou míru rizika a nesly svou míru odpovědnosti za své jednání, za své činy.
A přitom právě to je možná nejdůležitějším úkolem výchovy. Tedy naučit děti jednat samostatně, nést odpovědnost a přežít.
... a jak to máte vy?
Napište mi svůj příběh nebo pohled na věc do komentářů.
Sdílejte:
Máte kole sebe přátelé a známé, pro které by mohl být článek zajímavý nebo užitečný? Dejte jim o něm vědět:
Další články pro vás:
Komentáře:
Přidat komentář
Naučte se lépe rozumět dětem i sobě a komunikujte s nadhledem. :O>)
No, mluvíte mi z duše. Jsem tu v okolí málem za těžce nezodpovědnou, nechám-li čtyřleté dítě na DĚTSKÉ prolézačce se slovy „lez jen tam, kde to zvládneš sám, pomáhat ti nebudu“ a nedržím pod ním ruce jako záchranu…
Ano. Okolí dovede dost silně tlačit. Ale, když člověk ví, co dělá a proč…. :O>)
Dobrý den, ne své děti 8 let, a 16 let, nechávám žít volně a nést rizika i následky svého chovaní. Zrovna nedávno, jsem mladší dcerku upozornila, že si aktovku nechala na špatném místě. Přesto, že ji tam dal nechala, neřešila jsem to. Uběhla chvíle, zakopla o ni a o dlažbu si rozsekla koleno do krve. Absolutně nic jsem neudělala. I když jsem věděla, že to strašně bolí. Za pár minut přišla za mnou sama se slovy: „Maminko, poučila jsem se ze své chyby“ A aktovku si již dává na své místo.
Venku tráví s partou přátel spousty času. Což asi zřejmě ne v době covidové, ale celkově je asi spatně, protože na OSPOD na mě přišlo anonymní udaní, ze mi děti běhají samy venku. Vždy vím kde jsou, s kým jsou, když jdou jinam, přijdou mi to říci. Dnes je holt asi spatně, ze moje děti nejsou závislé na internetu, počítači atp. Zvláštní to doba, ale já si ji dělám dle sebe a děti jsou naučené na sebe přirozeně dávat pozor a předvídat.
:O>)
Máte pravdu, na naší škole podobné. Děti nesmí o přestávce na chodbu apod. Nějakou dobu jsem měla i telefonáty ze školy, že bych měla synovi zakázat některé aktivity (jako freestyle jízda na koloběžce apod.) Při jednou telefonátu jsem vedení školy vysvětlovala, že mu to nezakážu a proč ne. Vysvětlila jsem, že jezdí na nejbezpečnějším místě v obci, je poučen o bezpečném chování, absolvoval i kurz, bez helmy nedá ránu a proto nevidím důvod, proč bych mu jízdu na koloběžce zakázala. Dozvěděla jsem se, že jsem neopatrná matka.