Aby se dětem nic nestalo

Při setkáních s rodiči nebo učiteli si krom jiného povídáme i o tom, že je třeba nebránit dětem našim vlastním strachem v rozvoji jejich osobnosti. Nebránit jim zkoušet překonávat překážky a zvládat životní výzvy jen proto, že v sobě nesou nějaké riziko.

To je totiž součástí mnoha životních situací i lidských činností a děti se s ním potřebují naučit žít. Kromě toho zážitek překonaného rizika výrazně posouvá sebevědomí dětí i jejich víru ve vlastní schopnosti. 

O čem to mluvím?

Zajděte na nejbližší dětské hřiště, kde rodiče „venčí“ své ratolesti nebo sledujte, a hlavně poslouchejte rodinku s dětmi, která jde po chodníku před vámi. Ve jménu „nulového rizika“ uslyšíte spoustu zákazů a omezení. „Nesahej na to (nakazí se a onemocní), neber to do ruky (ublíží si tím), nelez tam (spadne), neběhej (užene se), nelítej (do něčeho narazí), neskákej (vymkne si kotník), nelehej si (jsou tu klíšťata), nesedej si (nastydne se), …“

To vše v dobré víře a úmyslu uchránit děti před nebezpečími, která se v činnostech, kterými se chtějí zabývat, skrývají.

Samozřejmě pokládám za správné dělat všechno pro to, aby se dětem nestalo nic VÁŽNÉHO. Za zoufalé a škodlivé ale pokládám dělat všechno pro to, aby se dětem nestalo NIC.

Hranice nulového rizika je nedosažitelná. A pokud se o její dosažení rodič bude pokoušet, udělá nejen sobě ze života peklo. Navíc ho to bude stát tolik času, úsilí i zaměřené pozornosti, že mu už žádné nezbydou pro další život. Vždy bude existovat další a další nebezpečí, před kterým je třeba dítě chránit.

Jenže děti v průběhu svého vývoje potřebují vyzkoušet, natrénovat a naučit se spoustu činností, jejichž zvládnutím si splní svůj vývojový úkol a mohou se věnovat dalším vyšším cílům. Tak jako se potřebují v jistém věku naučit sedět a následně chodit, potřebují se také naučit utíkat, lézt na stromy, metat hvězdy a kotrmelce, zacházet s ohněm, s vodou, osahat si nejrůznější materiály, zažívat hraniční situace, aby se z nich poučily, zažily euforii i strach, aby objevily hranice možného.

Právě drobné bouchance, odřená kolena i nějaká ta boule nebo pád jsou událostmi, které dětem signalizují, že by něco dělat neměly nebo měly dělat jinak. Jsou to zkušenosti, které potřebují zažít, aby se z nich mohly poučit. A čím dříve, tím lépe, neboť „padají z menší výšky“.

Nejde ale jen o fyzické zdraví

Pokud budeme děti před situacemi, skýtajícími jakékoliv riziko chránit tím, že jim je neumožníme nebo zakážeme, připravíme je o důležitý zdroj sebepoznání.  Děti, nakonec stejně jako dospělí, aby se o sobě něco dozvěděly a budovaly si tak své sebevědomí (vědomí o sobě samých), potřebují zažívat nejrůznější, a to nejen banální, ale i riskantní situace. Z toho, jak je zvládnou či nezvládnou, pak vzchází jak jejich sebevědomí, tak i sebedůvěra. A jsou tu ještě další efekty.

Svět jako příliš nebezpečné místo k životu

Jelikož jsme průvodci, kterým děti hodně dlouho hodně věří, může přílišné ochranitelství vybudovat v mysli dětí obraz světa, ve kterém žít je velice nebezpečné a než cokoliv zkoušet, je lepší se jakékoliv činnosti vyvarovat a vyhnout. Hrozí tak, že vychováme jedince, který se bude všeho bát a nebude chtít přijmout ani nejmenší riziko.

Přestaňte furt hudrat

Je-li práh obav rodiče hodně nízký a jeho varování, zákazy a omezení přichází příliš často a příliš brzy, může se stát, že je děti přestanou slyšet. Budou se tak chránit před zahlcením informační lavinou, která se na ně neustále valí.

Naši jsou poserové

V okamžiku, kdy děti zjistí, že nebezpečí není tak velké, jak jim je předestíráno, rodič pro ně přestane být směrodatnou autoritou. Přestanou jeho varování věřit, přestanou brát jeho zákazy vážně. A to dokonce i v situacích, kdy půjde opravdu do tuhého.

Co s tím?

Především přijmout to, že život zkrátka je riskantní podnik a naučit se s rizikem žít. To samé pak učit i děti.

Ano, slyším všechny vás, kteří říkáte: „A to ho mám jako nechat vlítnout pod auto? Nechat ho kousnout hadem? Spadnout ze špičky vzrostlé borovice?“ K ničemu takovému vás nenavádím.

Pokud je dítě malé a neumí se ještě v silničním provozu samo pohybovat, jde se mnou za ruku (Uplatním riziko omezující opatření). Přitom si ale povídáme, co všechno se na ulici děje, jaká jsou pravidla, způsoby chování (Učím ho „jak správně, jak co nejbezpečněji“). Následně se nechám od dítěte provozem sám vést a nechávám si „radit“ a „napovídat“, co mám dělat, co je chyba a co bylo správně. (Testuji tak jeho znalosti i míru správných návyků).

A nakonec ho do provozu vypustím (Činnost mu umožním vykonávat samostatně). Jak brzy to bude, závisí nejen na zralosti dítěte, ale i na tom, kdy ho začnu pohybu v provozu učit. V každém případě toto schéma mohu uplatnit na mnohé riziko nesoucí situace.

Souhlasím s tím, že i zákaz je oprávněným a použitelným nástrojem snižujícím riziko. Pro výše popsané důvody ale nemůže být nástrojem jediným. Všeobecně platí, že „žít s rizikem“ neznamená riziko ingnorovat, ale ani ho přeceňovat. Nýbrž si ho uvědomovat a snižovat na přijatelnou míru.

Myslím, že je třeba rozlišovat, se kterým rizikem mohu nechat dítě konfrontovat, a se kterým ne. Hranice přijatelného rizika je neostrá a každý ji budeme mít jinde.

Ženy většinou mnohem níže než muži. (I proto je role otce pro zdravý vývoj dítěte tak důležitá - matka ochraňuje, otec otužuje.) V každém případě má míra rizika, které jsme ochotni připustit, výrazný vliv na formování sebevědomí dítěte, a je proto třeba nastavit si tuto hranici „zdravě“, neboť extrémy jsou „životu nebezpečné“.

... a jak to máte vy?

Napište mi svůj příběh nebo pohled na věc do komentářů.