Jak se slouží poslušnému dítěti
Když jsem přišel na určenou hodinu k zubaři, nebyl v čekárně nikdo. Jen u dveří do ordinace stály dva páry bot. Jedny dámské a jedny dívčí. Za pár okamžiků se otevřely dveře, ze kterých vykráčela asi pětiletá dívenka, doprovázená maminkou. Obě byly bosé, boty za dveřmi patřily jim.
Na maminčin pokyn „nožičku“ zvedla dívenka podvědomě nohu, aby jí maminka mohla obout levou a stejně pak pravou botu. Když pak maminka před dceru rozprostřela kabátek, ta jen zvedla ruku a nechala si kabátek navléci. Maminka jí přiklapla všechny suché zipy a děvčátko už jen lehce sklonilo hlavu, aby mu maminka mohla navléknout čepici.
Říkáte si, co je na tom, prostě maminka obléká dítě po návštěvě zubaře. Mě ale zaujalo, jak v celé akci nebyl ani nejmenší zájem, vůle nebo aktivita samotné holčičky. Maminka dělala automaticky úplně všechno, zatímco holčička, také automaticky, vůbec nic.
Rozuměl bych tomu v případě, kdyby děvčátko vyšlo rozrušené nebo plačící z ordinace. Jenže zoubek tentokrát spravovali mamince a děvčátko bylo ve zcela pohodovém rozpoložení. Navíc obě ani nijak nespěchaly.
Ďáblík se skrývá v detailu, který nemusí být úplně zřejmý. Maminka svým posluhováním vzala zbytečně dceři příležitost učit se starat o své věci a o sebe. Aniž to tuší, poskytla tak dceři medvědí službu, neboť jí vzala možnost učit se samostatnosti.
Možná si tak užívá své mateřství, naplňuje svou touhu a potřebu postarat se. Jenže jedno z velkých rodičovských umění je právě umění nezapojovat se, nevměšovat se a neposluhovat. Být víc průvodcem a trpělivým pozorovatelem, třeba i neúspěšných pokusů dětí, než aktivním činitelem, který dělá a řeší vše za ně.
A co že mohla maminka udělat jinak? Třeba jen nechat situaci plynout. Sama se obléknout, obout, a pak se dcerky jen zeptat:
„Můžeme jít?“
Dcerka by jí nejspíš odvětila:
„Ještě nemám boty ani kabát.“
„Aha, a co s tím Verunko?“
„Mami! Asi oblíknout, ne?“
„No jo.“ A nedělat nic.
Jen v klidu počkat, až se dcerka začne oblékat sama.
Není řečeno, že by maminka nesměla dceři pomoci, ale mělo by to přijít, až si dcerka řekne.
Zkrátka nechat ji konat i myslet co nejvíc samostatně. A to i přesto, že je jí teprve pět let. :O>)
... a jak to máte vy?
Napište mi svůj příběh nebo pohled na věc do komentářů.
Sdílejte:
Máte kole sebe přátelé a známé, pro které by mohl být článek zajímavý nebo užitečný? Dejte jim o něm vědět:
Další články pro vás:
Komentáře:
Přidat komentář
Naučte se lépe rozumět dětem i sobě a komunikujte s nadhledem. :O>)
Velmi děkuji za tento článek! Vaše video o sebevědomí dětí bylo první, které jsem viděla. Velmi si z něj pamatuji to, co jsem dělala chybně, dokončovala věty a mluvila za děti. To byl ten moment, kdy jsem si to uvědomila a od té doby si na to dávám pozor, aspoň že tak, když to zatím nebylo přirozené, bohužel. Patří Vám můj dík. A nyní tento článek, který mi na mail dorazil přesně den na to, kdy jsme se v práci s kolegyní rozčilovaly, jak jsme si ty děti blbě naučily, že děláme vše za ně a tudíž se po bytě válí hromady jejich oblečení (nebo papírků, hraček, co zrovna přestanou užívat), po kterých se šlape, do té doby, než nás to naštve a my je s výčitkami uklidíme. I když někdy vydržíme čekat a opakovat náš požadavek i celý den..ovšem večer už nám rupnou nervy a věci vyřešíme jinak, než bychom měly. Možná je problém ve způsobu, ale nefungují příkazy, ani prosby o laskavost, ani vysvětlení, že v našem společném prostoru uklízí každý sám po sobě a že mi to vadí a nechci to dělat za ně…
Když už Vám píšu, zkusím můj dotaz, pokud by byl někdy v budoucnu zase přenos nad otázkami, který jsem zatím nikdy nepustila.
Jsem samoživitelka, děti jezdí k otci max 2x do měsíce. Nejvíce jsou jen se mnou a prostě největší potíž je večer při úkonech kolem hygieny a chystání na spaní. Pak, v případě normální výuky, v dobách před koronou, i ráno, stejná situace se vstáváním (když nejdou hned spát večer, nechce se jim vstávat, vím, že jste někde doporučoval, přivstat a vše stihnout hladce, ale já mám problém je nahnat včas do postele). Nevím co s nimi, syn 9 let má často velmi vzteklé protesty, dcera 12 let se jen loudá, ale velmi dlouze. Hodně mě to stresuje. Nemám autoritu, nebo nevím, když jsou každý zvlášť, žádný problém nemáme, ani ráno ani večer. Jen když jsou dohromady (hašteří se, hrají si spolu, nebo společně sedí u PC – radikálně se to zhoršilo v rámci lockdownu, do té doby jsme díky vyplněnému času neměli s tímto potíž).
Mám za sebou sice kurz Respektovat a být respektován, ale jaksi nám to při těchto příležitostech nefunguje.
Toť můj podnět, pokud někde najdu odpovědi, děkuji za nasměrování
Přeji vše dobré