Na nedávno skončeném kurzu jsme rozebírali následující situaci. Maminka s asi pětiletou dcerou (Říkejme ji třeba Adélka.) byla u známých na návštěvě. Vše probíhalo vcelku standardně. Děti si hrály v pokojíčku a jen sem tam přišly do druhého pokoje za dospělými.

V okamžiku, kdy se blížil závěr návštěvy, vešla maminka za Adélkou do pokojíčku a oznámila jí, že za deset minut budou odcházet. Ať tedy s dětmi domácích uklidí hračky, a pak půjdou.

Jak Adélka konkrétně reagovala, si už z vyprávění nepamatuji, ale pravdou je, že za ní šla maminka s informací o blížícím se odchodu ještě asi dvakrát. 

Když se Adélka ani potřetí neměla k odchodu, maminka se oblékla a z předsíně zavolala, že už odchází a pokud Adélka hned nepůjde, odchází bez ní.

Adélku popadl spěch a začala rychle jednat. Není úplně jasné, jestli chtěla krabici se stavebnicí do skříňky na hračky vrátit nebo si ji chtěla naopak ještě ve chvatu vytáhnout a nahlédnout pod její víko.

Podstatné je, že při tom zabrala za dvířka skříňky víc, než měla. Skříňka se zvrátila a z její horní desky se zřítila i televize, která se rozbila. Malér jako hrom.

Adélce se sice nic nestalo, ale nemalý rozsah škody byl zřejmý. Televize byla veliká a poměrně nová. Děti ji dostaly do pokojíčku teprve nedávno, když babička koupila rodině k nějaké příležitosti nečekaně televizi novou, ještě větší.

„Byla jsem úplně zoufalá. Strašně jsem se zlobila a vůbec jsem nevěděla, co mám říct. Spolu s domácími jsem sbírala ze země trosky televize, vysypané hračky z převrácené skříňky a nadávala Adélce. Už si ani nepamatuji, co všechno jsem ze sebe vychrlila, ale ve finále, abych ji potrestala, jsem jí na čtrnáct dní zakázala tablet.

 Nevím, jestli to byla správná reakce, ale v tom okamžiku mě nic jiného nenapadlo. Teď si nejsem jistá, jestli jsem třeba neměla postupovat jinak. Ale nějak jsem jí potrestat přeci musela, ne?“

První jsou emoce

Předně rozumím tomu, že maminka jednala pod vlivem velmi silných emocí. Studu a pocitu provinění vůči hostitelům, zloby na dceru a stresu z rozsahu způsobené škody. V takové situaci jsme jen těžko schopni nějaké rozumem řízené reakce. Obzvlášť nemáme-li ji dopředu natrénovanou nebo alespoň promyšlenou.

Navíc se jako první ozvou komunikační vzorce, které jsou nejstarší a které jsme sami zažívali v dětství. Pokud tedy maminka jako malá zažívala schéma „Za chybu je třeba chybujícího potrestat.“, pak sáhne s velkou pravděpodobností právě po tomto vzorci. Po zklidnění emocí se ale nemůže zbavit nejistoty, zda byl nebo nebyl trest odpovídající reakcí. Rovnou lze prohlásit, že nebyl. Proč?

Faktorů je víc

První, co nás asi napadne je, že se celý malér nemusel stát, kdyby Adélka poslechla a na první  zavolání spořádaně s maminkou odešla. Neposlechla, a už proto si zaslouží trest. Trest za to, že se nemůže nabažit hry, že je plně zaujatá svou činností, a proto „nevidí, neslyší“.

Takový „odchod na signál“ je třeba s dítětem natrénovat a pokud ho natrénovaný nemáme nebo právě nefunguje, je třeba za dítětem dojít a pomoci mu činnost dokončit nebo uzavřít. Laskavě, ale důsledně.

A klidně i s připomínkou, že pokud se budeme o odchod přetahovat, nebudeme moci příště na návštěvu přijít. Říkáme tak dítěti, jaký může být důsledek jeho rozhodnutí nebrat na nás ohled, nespolupracovat.

Jak signál hladkého odchodu natrénovat je tématem na další článek, a tak pojďme zpět k nehodě.

Co mohlo být jinak a proč?

V principu jde o to uvést věci i vztah s hostiteli do původního stavu. To je ale nad Adélčiny sociální dovednosti i faktické možnosti, a tak musí veškerou odpovědnost a iniciativu převzít maminka.

Neznamená to však, že by se celá situace neměla Adélky nijak týkat. Ta by měla naopak být jejím aktivním spoluúčastníkem, aby se dozvěděla a naučila, jak se podobné situace řeší.

Že v dané chvíli budou bouřit emoce, je nabíledni. Měli bychom se ale rychle zklidnit a místo přemýšlení nad vinou a trestem nebo pomstou hledat způsoby nápravy vzniklé situace. Je asi jedno v jakém pořadí se jednotlivé věci odehrají, je jen důležité, aby se staly.

Ošetříme raněné

Především „ošetříme raněné“. Tj. utišíme vylekané dítě, upřímnou omluvou pomůžeme snížit hladinu naštvanosti hostitele a například „Já výrokem“ necháme odeznít i své nejsilnější emoce. Tento emocemi nabitý blok by neměl být moc dlouhý a rozhodně by se měl rychle překlopit do podoby „No, nic. Jdeme hledat řešení.“

Likvidujeme škody

Spolu s dítětem (to je důležité) pomáháme hostiteli s likvidací rozbitých věcí. Sbíráme a uklízíme hračky, vynášíme rozbitou televizi, a přitom již s hostitelem domlouváme, jak vzniklou škodu vyrovnáme.

Ošetříme vztah

Kvalitu budoucího vztahu s hostitelem ošetřujeme svým přístupem a jednáním v dané situaci vlastně po celou dobu. Od vzniku škody, až po její definitivní uhrazení. Je ale dobré dát podobnou příležitost i dítěti.

Nejlépe, když už je vše uklizeno, emoce ztišeny a způsob náhrady ujednán, znovu se společně s dítětem hostitelům omluvit a „katastrofu“ tak uzavřít. To znamená, že se k ní už nebudeme žádnými výčitkami v budoucnu vracet. Nebude překážkou našeho vztahu.

Kde je důsledek?

V zákazu užívání tabletu (nebo několika ranách na zadek) rozhodně ne. Mezi ním a nehodou není žádná souvislost. Ta se naopak projeví tím, že spolu s dítětem (způsobem zohledňujícím jeho věk a vyzrálost) aktivně likvidujeme a nahrazujeme způsobenou škodu.

Tedy uklízíme hned po nehodě, vezeme hostitelovu televizi do opravny, vyřizujeme pojistnou událost, vezeme opravenou televizi zpět. To je přímá souvislost a důsledek nehody. Místo, aby Adélka koukala doma do tabletu a hrála si s panenkami, zúčastňuje se nápravy své nehody.

Další nepřímé důsledky

Pětiletá Adélka ještě nejspíš nebude dostávat kapesné, aby z něj mohla na financování škody přispět. Přesto není na škodu, aby ekonomický důsledek nehody pocítila. Nejsnáze asi při společném nákupu, kdy jí může maminka ukázat, že se nehoda dotkla i rodinného rozpočtu.

V okamžiku, kdy Adélka sáhne po oblíbené drobnosti (např. čokoládovém vajíčku s hračkou), může ho maminka vrátit zpět do police s tím, že ještě splácíme rozbitou televizi, a tak si musíme na čas některé věci odpustit.  

Jedeme v tom spolu

Podobně může okomentovat a vrátit i jakoukoliv jinou položku, která se týká celé rodiny. Účelem není vyvolávat v dítěti pocit provinění, ale ukázat, že musíme čelit důsledku minulé nehody společně.

Aby na dítě nepadla obava, že je důsledek jeho nehody fatální a věci se již nikdy nevrátí do původních kolejí, je dobré zmínit časový rámec, kdy omezení skončí. Např.: „Musíme ještě dva týdny počkat, než bude televize zaplacená a vyděláme si v práci další penízky.“

Podobně to může být se záměrem zajít do cukrárny nebo navštívit nějakou atrakci. Tyhle milé drobnosti se odkládají, dokud nebude vše srovnáno. Na dítě i rodinu tak dopadá důsledek nehody a zároveň se tak Adélka v praxi dozvídá, co to znamená přijmout odpovědnost.

Všechno zlé je k něčemu dobré

Výše uvádím, že by se měla kvůli nehodě „uskromnit“ celá rodina. Může to působit jako nespravedlnost, protože ostatní nechybovali, ale skrývá se v tom silné poselství.

Jednak se Adélka dozvídá, že důsledek její chyby může ovlivnit i život ostatních, a pokud jí na nich záleží, měla by si dávat větší pozor na to, co dělá. 

Zároveň jí toto „uskromnění celé rodiny“ dává příležitost zažít vzájemnou solidaritu, kdy i ostatní členové rodiny přebírají odpovědnost a pomáhají jí nést důsledek. Není na svůj „průšvih“ sama, což ji může hodně odlehčit a zároveň posílit vzájemné vztahy i Adélčinu vnitřní jistotu a oporu v rodině. „Vím, že když se něco stane, mám se na koho obrátit. Naši mě ve štychu nenechají.“

To vše jsou skutečné důsledky nehody, která se dítěti stala nebo chyby, které se dopustilo. Na rozdíl od trestu, ze kterého není východisko a nedá se s ním dělat víc než ho snést.

A ještě maličkost

Pokládám za dobré si také uvědomit, do jaké míry mohla Adélka vznik nehody ovlivnit a do jaké míry na ni nehoda „již čekala“.  Za dvířka skříňky totiž mohla vzít i kdykoliv dříve v průběhu návštěvy a nehoda by se odehrála stejně.

Je tedy otázkou, zda má být v dětském pokojíčku televize (Což je téma, které by vydalo na několik dalších článků.) nebo jiná cenná a dětmi ohrozitelná věc. Dětský pokoj je prostorem pro dětské činnosti a hry.

A vzpomeňte si, kolikrát jste si jako děti právě v pokojíčku hráli se sourozenci nebo s kamarády i dost divoce a vzduchem létalo kde co.

Televizi mohl porazit špatně odhozený míč nebo náhodné opření při drobné dětské šarvátce či zkoušení kotrmelců. Pokud navíc televize stála bez dalšího ukotvení na vratké skříňce, pak hostitelé výrazně podcenili možné riziko a bylo jen otázkou času, komu konkrétně se nehoda stane. Adélka tedy byla v nesprávný čas na nesprávném místě a jen malé pochybení vyvolalo velký malér.

Odpovědnost je odpovědnost

Předchozí odstavec rozhodně ale neříká, že by maminka s Adélkou měly svést vinu za karambol na hostitele a zříci se své odpovědnosti. Možná by se tak vyhnuly nepříjemnosti nahradit způsobenou škodu, ale rozhodně by zlikvidovaly vztah s hostiteli. Možná i natrvalo.

Nechť se vám tedy nehody vyhýbají. A pokud se už stanou, nezoufejte, můžete se z nich vy i děti hodně naučit. :O>).

... a jak to máte vy?

Napište mi svůj příběh nebo pohled na věc do komentářů.