"Nevymejšlej si a dělej!"

Nazlobené, podmračené děvčátko

Pozvali mě na přednášku do Masarykovy základní školy v Zásadě.  V učebně seděla asi čtyřicítka rodičů a celý učitelský sbor. Tedy kolem padesátky pozorných, aktivních posluchačů, kteří se neostýchali souhlasit i nesouhlasit, stejně jako se ptát.

Nazlobené, podmračené děvčátko

V přednášce na téma „Jak budovat (nejen) rodičovskou autoritu“ jsme postupně odhalovali podstatu autority, princip jejího správného působení i její místo ve výchově.

Objevil se i moment, který mám na přednáškách a v kurzech opravdu rád. Přítomní dospělí poslouchají, nechají se tématem vést a s úlevou objevují svá „Aha“.

Když přichází poznání

To v okamžicích, kdy dojdou k poznání, že v tom nejsou sami. Že nejen oni mají větší či menší trable v komunikaci s dětmi, a že nejen jim se občas autorita proměňuje v něco, co nechtěli nebo se jejich vlastním přičiněním „drolí“ jako mokrý pískovec.

Druhé úlevné „Aha“ se objevuje ve chvíli, kdy se posluchačům spojí jednotlivosti ve srozumitelný celek a oni tak mohou přijmout přednesené argumenty, nový nebo jiný pohled na věc. 

Důvěřuj, ale prověřuj

A pak přijdou „Ale“ v podobě testovacích otázek. Rodiče chtějí návody, jak principy a poznání, které jsme právě společně objevili, uplatnit v životě, v situacích, které denně zažívají. A bylo to tak i v Zásadě.

Dotazů bylo víc, ale nám stačí pro ilustraci tenhle jeden:

Co mám dělat? Ráno před cestou do školky stojíme s dcerou u skříně a oblékáme se, když v tom si ona usmyslí, že si připravené zimní věci nevezme a chce krátké letní šatičky. Může mě z toho vzít čert.

Dcera se vzteká ještě víc, já na ni křičím a nakonec ji i jednu třepnu na zadek. Nacpu ji do zimních věcí a s křikem odcházíme do školky. Co jsem měla udělat jinak? Argument, že je venku zima ignoruje, vzteká se a trvá si na svém. Jsme v časovém presu a já cítím, jak se mi hrne krev do hlavy. Nemám jinou možnost, než striktně trvat na svém.

Co s tím

Jsou situace, kdy to o moc jinak nejde, kdy musíme vzít odpovědnost zcela na sebe, rozhodnout a zavelet, případně konat. To jsou ony klasické případy, kdy se dítě hrne k silnici a hrozí, že vběhne pod auto. Tady není o čem diskutovat. Pomalá reakce by mohla být fatální.

Je tedy na místě dítě popadnout a zastavit ho. Nebo na něj houknout, aby počkalo, chytit ho za ruku a převést ho, i když se vzteká a vzpouzí. Důležité ale je, nenechat se strhnout k vlastní zlobě, k nějaké odplatě za nevhodné chování dítěte.  

V příběhu se šatníkem ale jiná možnost byla.  Pochopitelně nechceme, aby děvčátko v letních šatech uprostřed zimy nastydlo a my s ním pak museli trávit „příliš drahou“ nemocenskou doma. Nešlo tu ale o život a nabízela se zajímavá příležitost učit dítě vlastní odpovědnosti, stejně jako dovednosti nést důsledky vlastního rozhodnutí.

Váš vlastní pokus

Ještě než se do zveřejnění možného řešení pustím, zkuste se prosím nad situací sami chvilku zamyslet a přijít s vlastní variantou. Největší cenu pro nás totiž mají řešení, na která si přijdeme sami. Zvednou nám sebevědomí a nejvíc jim věříme.

Pokud vás nebude napadat jiné řešení než to, které příběh před šatníkem popisuje, zkuste si představit, že vedle vás nestojí pětiletá dcera, ale dospělá kamarádka a vy se při zachování původních okolností (Ani v jejím případě nechcete, aby nastydla díky špatnému rozhodnutí.) upřímně snažíte najít společně přijatelné řešení. 

Možná jich vymyslíte i víc. To ale není vůbec na škodu. Až budete mít vymyšleno, čtěte dál a porovnejte svá řešení s tím, které vám nabídnu. Takže přestaňte číst, prosím teď. 

Vymysleli jste? Máte řešení?

Jak už vám možná napovědělo samotné zadání, šlo o to s dítětem nebojovat. Zkusit spolu s ním najít možné řešení. Pokud totiž hledáme společně přijatelné řešení, jsme nastaveni jinak, než když chceme druhého porazit v argumentaci, přeprat, přemoci, zvítězit nad ním. Co se tedy dalo před šatníkem vymyslet?

„Hele, Pavlínko, rozumím tomu, že chceš ty šatičky, ale je fakt zima a to by bylo o nastydnutí. A já s tebou nechci a nemůžu zůstat doma.“  V jednom souvětí je jak empatie k přání dcery, tak informace o situaci, možných důsledcích i vlastní stanovisko.

„Ale já ty šaty chci.“ kontruje dcera.

Nebojuji, dávám šanci, projevuji vůli najít řešení. A myslím to vážně. Není to jen hra na efekt. „Aha a jak bychom to mohly udělat? Napadá tě něco?“

Možná dcera v tomto okamžiku překvapí a něco uskutečnitelného navrhne. Pak je dobré to přijmout, ocenit a hned se do řešení pustit.

Když nic nenavrhuje, můžeme jí v hledání řešení pomoci. I nám jde o čas. „A co kdyby sis ty šatičky vzala sebou a převlékla se do nich až ve školce. Dáme k nim pro jistotu tyhle punčocháče, aby ti nebyla zima, až budete přecházet mezi třídami a je to?“

Co může nastat

Dcera nabídku odmítne s tím, že si chce vybojovat původní návrh, tedy odejít v letních šatech rovnou z domova. V takovém případě se nemusíte bát ukázat, že hranice nastavuje ten, kdo nese odpovědnost a to jste vy.

„Snažím se ti vyjít vstříc a nechci se s tebou přetahovat. Pokud nemáš jiný návrh, tak  buď šaty sebou a převléknout se ve školce nebo jdeme rovnou do zimního a nebude nic. Takže?“

I v životě jsou možnosti často omezené a člověk musí umět volit. A někdy i dost rychle. Pro dítě je taková situace velkou lekcí sociálních dovedností.

Ono „Takže co?“ nebo "Co s tím?"  je klasickou technikou ´vrácení problému dítěti´, která přesouvá rozhodnutí a tím i tíhu následků na dítě.

Druhou variantou je, že dítě náš návrh přijme. A teď pozor, jde opět o velkou příležitost dítě mnoho naučit.

 

Využít potenciál situace

To, že souhlasí s naším nebo společným návrhem, není startovním výstřelem, po kterém bychom měli vyběhnout a vše zajistit a zařídit my. Nejsme to my, kdo se vrhá do šatníku, připravuje a vymýšlí jak šaty přepravovat….. Naopak, je to příležitost pro dítě, aby si zažilo, co to obnáší, když se rozhodne změnit plány nebo zaběhanou rutinu.

Znovu mu ´vrátíme jeho problém´: „Aha, takže co s tím? Do čeho ty šaty dáme?“

A nechť dítě vymyslí, do čeho si šaty dá. Bude to igelitka, batůžek, ponese je v ruce? Je to jeho volba, kterou nemusíme nijak komentovat. Je to jeho rozhodnutí, se všemi důsledky, které každá varianta nese.

A hlavně necháme dítě, aby vše shánělo, připravovalo, chystalo. Je to jeho přání, jeho vůle, jeho rozhodnutí, tak ať se stará. A pokud máme málo času, klidně to ještě připomeneme: „Jejda, ale spěcháme, protože………“ a dítě lítá, běhá, shání, řeší.

Samozřejmě mu můžeme být nápomocni. S řešením jsme souhlasili, nepotřebujeme, aby situace dítě přemohla nebo vytrestala. Na druhou stranu, čím víc energie bude muset dítě vydat, tím víc to bude celé jeho a bude si toho také náležitě vážit.

Máme-li vyřešeno, odcházíme spokojeně do školky. Ale pozor, lekce vlastně teprve začíná.

Šaty si nese a stará se o ně dítě, nikoliv rodič. A to i za cenu, že by si je mohlo cestou umazat, zmuchlat nebo třeba zapomenout v autě.

Ve školce se převléká do letních šatů samo, nic mu neulehčujeme. To by ale mělo platit i každý jiný den, kdy se žádná změna šatů nekoná.

Vedle toho ale také nic nekomentujeme, nekritizujeme ani nevyčítáme dítěti jeho rozhodnutí.

Při návratu ze školky se vše opakuje. Dítě se převléká, dítě si ukládá šaty k transportu, dítě je nese městem, přináší domů a ukládá do skříně nebo dává do prádla.

Když něco nezvládne nebo mu důsledek jeho rozhodnutí nějak zkomplikuje život, nijak to nekomentujeme, nehodnotíme, nevyčítáme. Nabídneme jenom empatii, odsouhlasíme mu, že je situace náročná, nebo že je to starost a necháme ho, ať si poradí.

Když přijde úspěch

Když dítě naopak celou situaci zvládne, máme jedinečnou příležitost ho ocenit:

„No, vymyslela sis to ráno na poslední chvíli, ale zvládla si to. O šaty ses postarala, nikde jsi je nezapomněla, a pak sis je i pěkně uklidila. Můžeš být se sebou spokojená.“

Na tohle nemám čas

K tomu bych měl dvě poznámky. Zkuste si přečíst tučné věty naznačeného dialogu o několik odstavců výš a spusťte si k tomu stopky. Zjistíte, že času navíc není potřeba až tak moc. A nezapomeňte také, že jste ušetřili čas za hádání, přetahování, domlouvání,…. ale i špatnou náladu a pošramocené vztahy.

Druhou poznámkou je výzva, abyste přehodnotili časovou potřebu svých ranních rutin. Vychází vám, že byste takto potřebovali půl hodiny navíc? Pak o půl hodiny dříve vstaňte. A běžte večer o půl hodiny dříve spát. Nenechte se řídit časem televizních seriálů. Řiďte se svými skutečnými potřebami a potřebami své rodiny. Uvidíte, že vám bude lépe. :O>)

 

... a jak to máte vy?

Napište mi svůj příběh nebo pohled na věc do komentářů.

Zaujalo vás téma, přístup, řešení
a jste tu poprvé?

Zaregistrujte se

Ukážu vám jak rozumět nejrůznějším situacím, které s dětmi zažíváte
a jak je řešit.

Jednou za čas vám pošlu
nový článek, video,odkaz
na knihu, 
pozvánku
na přednášku či kurz.

Ukážu vám jak rozumět nejrůznějším situacím, které s dětmi zažíváte a jak je řešit. Jednou za čas vám pošlu nový článek, video, odkaz na knihu, pozvánku na přednášku či kurz. 

Vaše osobní údaje budou zpracovávány podle platných právních předpisů

Sdílejte:

Máte kole sebe přátelé a známé, pro které by mohl být článek zajímavý nebo užitečný? Dejte jim o něm vědět:


Další články pro vás:


Komentáře:

  1. Marketa Rychetska napsal:

    Dobry den, Zdeňku, dekuji Vam za poucne příspěvky. Krasne vyresena situace bez porazenych. S dovolenim uvadim zpusob, ktery funguje mne a memu synovi. Posilam ho na chvilku ven, aby si nacitil teplotu a sam si dle toho zvolil obleceni, coz funguje skvele.
    Stalo se mi jednou, ze si vzal v zime sortky, nechala jsem ho tak nastoupit do auta s tim, ze povezeme i teple kalhoty, uz v aute si je sam a velmi ochotne prevlekl za ty teple:-)

    Krasny den
    Marketa

    • zdenek napsal:

      Ano, přesně tak se dítě učí z reality svobodě i odpovědnosti. Vše je v jeho rukách. S důsledky svého rozhodnutí se musí vypořádat samo. Jen mu to umožnit :O>)
      Díky za komentář.

  2. Jarka napsal:

    Dobrý den Zdeňku, i já se takto snažím řešit situace, ale často je to dost obtížné. Respektující výchovu a komunikaci sleduji již dlouho, např. i přes platformu Nevýchova, nebo čerpám i z Teorie typů. Vnímám, že principy jsou podobné. Mám syna 4 roky a vyrůstá prakticky jen se mnou, je tudíž na mě velmi fixovaný. V podobných situacích, zejména oblékání a jídlo vždy odpoví za všech okolností, když se ho zeptám, co potřebuje, aby to udělal, či zvládl sám, že potřebuje mě. Ale už je to prostě za hranicí, mám pocit, že to už je vydírání. Přitom mám pocit, že se opravdu snažím ho od miminka vést a nedělat za něj nic, co vidím, že by nezvládl sám. I co nejméně vše komentovat. Proto to často vůbec nechápu.

    Někdy se sice domluvíme, ale často také ne. Situace se zhoršují, když je únava a hlad na obou stranách, i když nikdy neřekne, že hlad má, či že je unavený, to spát samozřejmě vůbec nechce. Zároveň nedbá, když já říkám, že teď jsem unavená, že si potřebuji na chvíli odpočinout a zavřít oči. V ten moment prostě po mně skáče, strká, kope mě, ačkoliv jsme si předtím přečetli knihu nebo pohráli a já už prostě oči u toho neudržím. Podobně je to v momentě, kdy opravdu potřebuji chvíli v klidu pracovat. V podobných momentech už to nevydržím a fakt křičím, protože to trvá třeba dvě hodiny, co se snažím být v klidu a rozumně se s ním domluvit.

    Co tedy udělat jinak, aby ke všemu nepotřeboval mě, i k obutí bot, že jde na nočník a já ho musím i držet za ruku apod. A aby se na chvíli v situacích, kdy to opravdu potřebuji i já, dokázal zabavit sám, nebo i s babičkou (od té doby, co je v důchodu nám pomáhá – ale vytrvale ji ignoruje, tzn. nikdy s ní nejde na procházku ven sám beze mně).
    Velmi děkuji za odpověď.
    Jarka

    • zdenek napsal:

      Moje zjednodušená odpověď je, že jste zacyklení. Syn ví, že se ho budete vždy ptát na to, co by situaci (jemu) pomohlo, a že vás vždy dostane odpovědí „potřebuji tebe“. Svou nekonečnou vstřícností jste si vychovala človíčka, který myslí jen na sebe a nebere na vás ohled. Zřejmě chyběla situace, kdy by se dozvěděl „A dost, konec diskuse. Bude to takhle. Já také něco potřebuji a chci.“ V situacích kolem jídla: „Nechceš jíst? Krmit tě nebudu, ani tu nemusím vysedávat a přemlouvat tě. Nejez. Další bude až….“ Že se bude vztekat? Bude, ale pokud to nepřečkáte bez toho, že byste ho znovu přemlouvala, vysvětlovala, znovu se mu věnovala, pak z toho nikdy nevystoupíte. Opatrovat toho malého, bezbranného človíčka a jít mu maximálně naproti, je hezké. Ale všeho s mírou. Je fajn zeptat se: „Co by nám pomohlo?“, ale je nutné, aby to skutečně pomohlo nám. Ne jen tobě. Stát také za svými potřebami. Příklad: „Pohádka byla, jde se spát.“ a žádné přistupování na „Ještě chvíli, ještě jednu, mně je bez tebe smutno….“. Vedle opečovávání je třeba potomky také „otužovat“. I to je součástí naší lásky k nim.

      Zdá se, že ve vaší situaci silně chybí „mužský element“. Jak říká Lidmila Pekařová: „Matka pečuje, ochraňuje, otec otužuje.“ Pokud jste na to sama. Musíte zvládnout obě role.

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů


Zaujalo vás téma, přístup,
řešení a jste tu poprvé?

Zaregistrujte se

Ukážu vám jak rozumět nejrůznějším situacím, které s dětmi zažíváte
a jak je řešit.

Jednou za čas vám pošlu nový článek, video,odkaz na knihu, pozvánku
na přednášku či kurz.

Vaše osobní údaje budou zpracovávány podle platných právních předpisů

Naučte se lépe rozumět dětem i sobě a komunikujte s nadhledem. :O>)