"Nevymejšlej si a dělej!"

Pozvali mě na přednášku do Masarykovy základní školy v Zásadě.  V učebně seděla asi čtyřicítka rodičů a celý učitelský sbor. Tedy kolem padesátky pozorných, aktivních posluchačů, kteří se neostýchali souhlasit i nesouhlasit, stejně jako se ptát.

V přednášce na téma „Jak budovat (nejen) rodičovskou autoritu“ jsme postupně odhalovali podstatu autority, princip jejího správného působení i její místo ve výchově.

Objevil se i moment, který mám na přednáškách a v kurzech opravdu rád. Přítomní dospělí poslouchají, nechají se tématem vést a s úlevou objevují svá „Aha“.

Když přichází poznání

To v okamžicích, kdy dojdou k poznání, že v tom nejsou sami. Že nejen oni mají větší či menší trable v komunikaci s dětmi, a že nejen jim se občas autorita proměňuje v něco, co nechtěli nebo se jejich vlastním přičiněním „drolí“ jako mokrý pískovec.

Druhé úlevné „Aha“ se objevuje ve chvíli, kdy se posluchačům spojí jednotlivosti ve srozumitelný celek a oni tak mohou přijmout přednesené argumenty, nový nebo jiný pohled na věc. 

Důvěřuj, ale prověřuj

A pak přijdou „Ale“ v podobě testovacích otázek. Rodiče chtějí návody, jak principy a poznání, které jsme právě společně objevili, uplatnit v životě, v situacích, které denně zažívají. A bylo to tak i v Zásadě.

Dotazů bylo víc, ale nám stačí pro ilustraci tenhle jeden:

Co mám dělat? Ráno před cestou do školky stojíme s dcerou u skříně a oblékáme se, když v tom si ona usmyslí, že si připravené zimní věci nevezme a chce krátké letní šatičky. Může mě z toho vzít čert.

Dcera se vzteká ještě víc, já na ni křičím a nakonec ji i jednu třepnu na zadek. Nacpu ji do zimních věcí a s křikem odcházíme do školky. Co jsem měla udělat jinak? Argument, že je venku zima ignoruje, vzteká se a trvá si na svém. Jsme v časovém presu a já cítím, jak se mi hrne krev do hlavy. Nemám jinou možnost, než striktně trvat na svém.

Co s tím

Jsou situace, kdy to o moc jinak nejde, kdy musíme vzít odpovědnost zcela na sebe, rozhodnout a zavelet, případně konat. To jsou ony klasické případy, kdy se dítě hrne k silnici a hrozí, že vběhne pod auto. Tady není o čem diskutovat. Pomalá reakce by mohla být fatální.

Je tedy na místě dítě popadnout a zastavit ho. Nebo na něj houknout, aby počkalo, chytit ho za ruku a převést ho, i když se vzteká a vzpouzí. Důležité ale je, nenechat se strhnout k vlastní zlobě, k nějaké odplatě za nevhodné chování dítěte.  

V příběhu se šatníkem ale jiná možnost byla.  Pochopitelně nechceme, aby děvčátko v letních šatech uprostřed zimy nastydlo a my s ním pak museli trávit „příliš drahou“ nemocenskou doma. Nešlo tu ale o život a nabízela se zajímavá příležitost učit dítě vlastní odpovědnosti, stejně jako dovednosti nést důsledky vlastního rozhodnutí.

Váš vlastní pokus

Ještě než se do zveřejnění možného řešení pustím, zkuste se prosím nad situací sami chvilku zamyslet a přijít s vlastní variantou. Největší cenu pro nás totiž mají řešení, na která si přijdeme sami. Zvednou nám sebevědomí a nejvíc jim věříme.

Pokud vás nebude napadat jiné řešení než to, které příběh před šatníkem popisuje, zkuste si představit, že vedle vás nestojí pětiletá dcera, ale dospělá kamarádka a vy se při zachování původních okolností (Ani v jejím případě nechcete, aby nastydla díky špatnému rozhodnutí.) upřímně snažíte najít společně přijatelné řešení. 

Možná jich vymyslíte i víc. To ale není vůbec na škodu. Až budete mít vymyšleno, čtěte dál a porovnejte svá řešení s tím, které vám nabídnu. Takže přestaňte číst, prosím teď. 

Vymysleli jste? Máte řešení?

Jak už vám možná napovědělo samotné zadání, šlo o to s dítětem nebojovat. Zkusit spolu s ním najít možné řešení. Pokud totiž hledáme společně přijatelné řešení, jsme nastaveni jinak, než když chceme druhého porazit v argumentaci, přeprat, přemoci, zvítězit nad ním. Co se tedy dalo před šatníkem vymyslet?

„Hele, Pavlínko, rozumím tomu, že chceš ty šatičky, ale je fakt zima a to by bylo o nastydnutí. A já s tebou nechci a nemůžu zůstat doma.“  V jednom souvětí je jak empatie k přání dcery, tak informace o situaci, možných důsledcích i vlastní stanovisko.

„Ale já ty šaty chci.“ kontruje dcera.

Nebojuji, dávám šanci, projevuji vůli najít řešení. A myslím to vážně. Není to jen hra na efekt. „Aha a jak bychom to mohly udělat? Napadá tě něco?“

Možná dcera v tomto okamžiku překvapí a něco uskutečnitelného navrhne. Pak je dobré to přijmout, ocenit a hned se do řešení pustit.

Když nic nenavrhuje, můžeme jí v hledání řešení pomoci. I nám jde o čas. „A co kdyby sis ty šatičky vzala sebou a převlékla se do nich až ve školce. Dáme k nim pro jistotu tyhle punčocháče, aby ti nebyla zima, až budete přecházet mezi třídami a je to?“

Co může nastat

Dcera nabídku odmítne s tím, že si chce vybojovat původní návrh, tedy odejít v letních šatech rovnou z domova. V takovém případě se nemusíte bát ukázat, že hranice nastavuje ten, kdo nese odpovědnost a to jste vy.

„Snažím se ti vyjít vstříc a nechci se s tebou přetahovat. Pokud nemáš jiný návrh, tak  buď šaty sebou a převléknout se ve školce nebo jdeme rovnou do zimního a nebude nic. Takže?“

I v životě jsou možnosti často omezené a člověk musí umět volit. A někdy i dost rychle. Pro dítě je taková situace velkou lekcí sociálních dovedností.

Ono „Takže co?“ nebo "Co s tím?"  je klasickou technikou ´vrácení problému dítěti´, která přesouvá rozhodnutí a tím i tíhu následků na dítě.

Druhou variantou je, že dítě náš návrh přijme. A teď pozor, jde opět o velkou příležitost dítě mnoho naučit.

Využít potenciál situace

To, že souhlasí s naším nebo společným návrhem, není startovním výstřelem, po kterém bychom měli vyběhnout a vše zajistit a zařídit my. Nejsme to my, kdo se vrhá do šatníku, připravuje a vymýšlí jak šaty přepravovat….. Naopak, je to příležitost pro dítě, aby si zažilo, co to obnáší, když se rozhodne změnit plány nebo zaběhanou rutinu.

Znovu mu ´vrátíme jeho problém´: „Aha, takže co s tím? Do čeho ty šaty dáme?“

A nechť dítě vymyslí, do čeho si šaty dá. Bude to igelitka, batůžek, ponese je v ruce? Je to jeho volba, kterou nemusíme nijak komentovat. Je to jeho rozhodnutí, se všemi důsledky, které každá varianta nese.

A hlavně necháme dítě, aby vše shánělo, připravovalo, chystalo. Je to jeho přání, jeho vůle, jeho rozhodnutí, tak ať se stará. A pokud máme málo času, klidně to ještě připomeneme: „Jejda, ale spěcháme, protože………“ a dítě lítá, běhá, shání, řeší.

Samozřejmě mu můžeme být nápomocni. S řešením jsme souhlasili, nepotřebujeme, aby situace dítě přemohla nebo vytrestala. Na druhou stranu, čím víc energie bude muset dítě vydat, tím víc to bude celé jeho a bude si toho také náležitě vážit.

Máme-li vyřešeno, odcházíme spokojeně do školky. Ale pozor, lekce vlastně teprve začíná.

Šaty si nese a stará se o ně dítě, nikoliv rodič. A to i za cenu, že by si je mohlo cestou umazat, zmuchlat nebo třeba zapomenout v autě.

Ve školce se převléká do letních šatů samo, nic mu neulehčujeme. To by ale mělo platit i každý jiný den, kdy se žádná změna šatů nekoná.

Vedle toho ale také nic nekomentujeme, nekritizujeme ani nevyčítáme dítěti jeho rozhodnutí.

Při návratu ze školky se vše opakuje. Dítě se převléká, dítě si ukládá šaty k transportu, dítě je nese městem, přináší domů a ukládá do skříně nebo dává do prádla.

Když něco nezvládne nebo mu důsledek jeho rozhodnutí nějak zkomplikuje život, nijak to nekomentujeme, nehodnotíme, nevyčítáme. Nabídneme jenom empatii, odsouhlasíme mu, že je situace náročná, nebo že je to starost a necháme ho, ať si poradí.

Když přijde úspěch

Když dítě naopak celou situaci zvládne, máme jedinečnou příležitost ho ocenit:

„No, vymyslela sis to ráno na poslední chvíli, ale zvládla si to. O šaty ses postarala, nikde jsi je nezapomněla, a pak sis je i pěkně uklidila. Můžeš být se sebou spokojená.“

Na tohle nemám čas

K tomu bych měl dvě poznámky. Zkuste si přečíst tučné věty naznačeného dialogu o několik odstavců výš a spusťte si k tomu stopky. Zjistíte, že času navíc není potřeba až tak moc. A nezapomeňte také, že jste ušetřili čas za hádání, přetahování, domlouvání,…. ale i špatnou náladu a pošramocené vztahy.

Druhou poznámkou je výzva, abyste přehodnotili časovou potřebu svých ranních rutin. Vychází vám, že byste takto potřebovali půl hodiny navíc? Pak o půl hodiny dříve vstaňte. A běžte večer o půl hodiny dříve spát. Nenechte se řídit časem televizních seriálů. Řiďte se svými skutečnými potřebami a potřebami své rodiny. Uvidíte, že vám bude lépe. :O>)

... a jak to máte vy?

Napište mi svůj příběh nebo pohled na věc do komentářů.