U jídla se mluví !
Nedávno jsem absolvoval jednu ze svých pracovních návštěv v mateřské škole. Uskutečnil jsem tu několik náslechů, při nichž jsem sledoval komunikační a sociální dovednosti vyučujících a jejich vliv na celkovou atmosféru i práci ve třídě, vztahy mezi učitelem a dětmi, i mezi dětmi navzájem.
Bylo to velmi zajímavé a inspirující. Vyučující si vedli stejně jako ostatní dospělí. Někdo komunikoval velmi dobře a zcela vědomě. Jiný komunikoval také dobře, ale jednotlivých postupů si příliš vědom nebyl.
Užíval je intuitivně, tak jak mu jeho přirozený talent a životní zkušenosti napovídaly. Někteří se s komunikací i samotnými dětmi trochu potýkali, ale nic mimořádného.
Co mě zaujalo, byl všeobecný požadavek na ticho v jídelně. „Děti, nemluvíme a jíme!“ nebo „Vládíku, Honzo, Janičko, u jídla se nemluví!“ Zvolání, která se nesla nad hlavami dětí, mimořádně upoutala mou pozornost.
Nejspíš proto, že jsem je jako dítě také slýchal a musel se jim podřizovat. Jestli mi tehdy připadala protivná a otravná, teď pro mě zcela postrádala smysl.
A právě smysl je to, co člověk (dospělý i dítě) nutně potřebuje vnímat, pokud má nebo nemá něco dělat, má-li respektovat nějaké pravidlo. Pokud mu požadavek smysl nedává, nemá nejmenší důvod a dokonce se mu ani nedokáže podřizovat, respektovat ho.
A tak se s nevinností malého dítěte ptám: „Kdo to kde vzal, že se u jídla nemluví? A proč by to tak vůbec mělo být?“ Vždyť i samotní učitelé si u svého stolu při svačince sdělovali dojmy a nikoho z nich nenapadlo napomenout kolegu, aby nemluvil a jedl. :O>).
Vymezuji se proti tomuto nesmyslnému požadavku,
proti nepravdivé informaci, proti klišé, které vůči dětem používáme, na které jsme si zvykli a už nás ani nenapadne nad ním přemýšlet.
Vždyť kolik významných ujednání, ať už politických nebo rodinných, padlo právě u společného oběda? Kolik romantických příběhů začalo společnou večeří? Kolik přátelství se stvrdilo u plného stolu? A při všech těch příležitostech se mluvilo o sto šest.
Dovedete si představit restauraci plnou lidí, ve které nikdo nemluví, protože se přeci jí? A co setkání kamarádek nad zákusky a dobrou kávou v cukrárně? Co chlapi nad výkopem, kteří uprostřed své dřiny jedí svou svačinu? Co výletníci na kraji lesa? A co třeba svatební hostina nebo slavnostní oběd po promoci?
Dovedete si představit hrobové ticho v kantýně, kam chodíte běžně na oběd? Všichni sedí, mlčí a jedí. Slyšet je jen cinkání příborů, šoupání židlí a podpatky kolemjdoucích. To je představa, že?
Běží vám hlavou, že ve školce nebo školní jídelně je to přeci něco jiného? Omyl, není. Jsou to prostředí, která mají děti vychovávat k životu. K pravdivému, skutečnému životu. A proto i v nich by se mělo u stolu normálně mluvit.
Přes všechny argumenty, které mi teď budete umět k obhajobě ticha ve školních jídelnách snést, volám na celé kolo: „Nezaplétejme se do nesmyslů a sobě i dětem přiznejme, že u jídla se mluví.“ Bude nám všem veseleji a třeba nám bude i víc chutnat. :O>).
... a jak to máte vy?
Napište mi svůj příběh nebo pohled na věc do komentářů.
Sdílejte:
Máte kole sebe přátelé a známé, pro které by mohl být článek zajímavý nebo užitečný? Dejte jim o něm vědět:
Další články pro vás:
Komentáře:
Přidat komentář
Naučte se lépe rozumět dětem i sobě a komunikujte s nadhledem. :O>)
Mluvite mi z duse… doma jsme si na ticho u jidla nikdy nehrali, coz bylo super… momentalne to ale resim s rodinou partnera, ti u jidla zasadne nemluvi, jen bagruji lzice do pusy a napominaji deti, kdyz zacnou o necem diskutovat… je to smutne… sama to ticho nedodrzuji… ale samozrejme se pak na me nahlizi jako na osobu, ktera necti pravidla a vychovava deti spatne…
Jen si to uvědomit. Nejednat tak či onak jen proto, že to někdo řekl, ale především proto, že by to také mělo mít nějaký smysl. :O>)
Velmi, velmi děkuji, to by si mělo přečíst hodně, opravdu hodně lidí. Sdílím Vaše názory, v daném konkrétním případě to vidím přesně stejně a společná jídla s dětmi miluji. A přiznávám, mluvíme u nich, někdy i s plnou pusou 😀 (což se stane občas i mně, jako dospělé osobě)..
:O>)
Myslím, že původní důvod je rituální – meditační, řekněme. Jídlo jako forma energie, která nám vstupuje do těla, si zaslouží naši plnou pozornost. Když u toho klevetíme, energii překrucujeme a často ani nevíme, co jíme… A já osobně to nemám ráda, když se u jídla začnou vytahovat nějaká témata nebo problémy, protože to s tím jídlem také konzumuji ?♀️
Zajímavý přístup. Jen si říkám, že to není pro SPOLEČNÉ jídlo. Držel bych se zásady, každý podle svého. Mluvkové a mluví, meditující ať meditují a soustředěně přijímají energii. Jen by si to neměli vnucovat navzájem. Pak asi nezbyde, než aby jedl každý sám nebo se na střídačku respektovali. V liché dny u oběda meditovat, v sudé žvaňkat. :O>) V každém případě děkuji za reakci.
Krásně napsané.. Hlavně v týdnu jsou to výjimečné chvíle, kdy se všichni sejdeme u jídla.. moc ráda si povídám a s jídlem nespěchám, ale je pravda, že hodně děti napomínám, aby nemluvily s plnou pusou.. to mi fakt vadí ? jenže jak si ji cpou plnou, jako by jim měl někdo jejich porci sníst ?, tak než dožvýkají, nestíhají povědět to, co by chtěly.. ? pak se rozvykládají a zapomínají jíst ? možná odtud to pramení.. aby děti byly rychle po jídle a paním učitelkám to nenatahovaly.. ?♀️
Já vždycky, když babičky tuhle hlášku u oběda vytáhnout, říkám: „Děti, u jídla se může mluvit. Jen nemluvte s plnou pusou. Nikdo nechce koukat na rozkousané jídlo ve vaší puse.“. Babičky na to, kupodivu, nic nenamítají. 😀 Přece kdy jindy, než když se rodina sejde u stolu, si má popovídat? 😀
U nás se u jídla vedou velmi zajímavé debaty 🙂 někdy se děti nechají tak unést, že zapomenou na jídlo 🙂 Máme rádi ten společný čas u stolu, kdy děti, mám pocit, že jsou více otevřené, více oni… Itálie, Španělsko, Řecko,.. tam všude jsme obdivovali, jak si rodina na sebe udělá večer čas a stále hovoří, gestikulují, nikam nespěchají .. úžasné ❤ Když slyším od rodiny, že se u jídla nemluví, namítám, že se nemluví s plnou pusou a naopak je supr povídat si spolu u stolu ❤❤
Dcerka se ve školce k tomuto zvyku tak upla, že nám zakazovala pak vůbec doma u stolu promluvit. Argumentovala tím, že nesnese, když někdo mluví s plnou pusou. Na to jsme si ovšem dávali pozor, ale ona nás bedlivě sledovala, jestli v puse přecejen nemáme ještě nějaký zbytek jídla. Nějakou dobu jsme se ji snažili respektovat až jsem jednoho dne prohlásila, že u nás se prostě u jídla mluví, protože kdy jindy si popovídat. Od té doby už to zvládá lépe. Děkuji za článek!
:O>)
Ony ty menší děti, kdyz u jídla mluví, tak zpravidla nejí. Tak jestli to nebude ten důvod ?
Mně tohle pravidlo pro školku a školu přijde zrovna logické a správné. Uznávám ho z těchto dvou, již přede mnou zmíněných, důvodů: 1) malé dítě se má učit, že se nemluví u jídla – rozumí se při žvýkání sousta = nemluví se s plnou pusou, to je prostě etiketa a slušnost a 2) kvůli času – ve školce se jde po obědě spinkat, popřípadě se předává rodičům, ve škole se odchází hromadně do družiny, popř. následuje další výuka, takže zdržování ve formě konverzace, která může proběhnout jindy, vážně není na místě. Kdykoliv jindy (rodina, jídelna restaurace) už se má samozřejmě ctít jen to nemluvení s plnými ústy, o to asi nestojí nikdo ;-).