Knihy o výchově dětí čtěte kriticky

Článek si můžete přehrát jako video

Hledáte v knihách o výchově dětí poučení, návody nebo rady jak jinak a lépe s dětmi jednat? Jak k nim přistupovat, jak řešit nejrůznější trable, které s dětmi zažíváte? Zkrátka jak vést výchovu dětí víc vědomě, víc odpovědně?

Knihy nejsou špatná cesta, jen je třeba číst v nich dostatečně kriticky. 
Ukážu vám proč.

Přečetl jsem za vás knihu "Sourozenci bez rivality", autorek Adele Faber a Elaine Mazlish. Dvojice amerických psycholožek, které se celou svou kariéru zabývají výchovou a komunikací s dětmi. Píší knihy, pořádají přednášky, kurzy, poskytují poradenství. Vzhledem k délce jejich kariéry a počtu vydaných knih by člověk snadno přijal, že se setkává s dílem skutečných expertů.

Jenže kniha „Sourozenci bez rivality“ ve mně vyvolává spíš rozpaky. Správné a jindy účinné způsoby komunikace jsou v některých příkladech užívány nevhodně, v nesprávný okamžik nebo vysloveně chybně a už z principu nemohou fungovat.

Lidé v nich nerespektují přirozené zákonitosti komunikace nebo se zaměřují na vedlejší věci a podstata problému jim uniká. Chci proto na problematické příklady poukázat.

Prvním z nich je vyprávění účastnice kurzu, který autorky pořádaly. Má ukázat, jak úspěšně matka použila naučený komunikační postup empatie a přesměrování agresivní reakce.

Cituji:

Konec příběhu, konec citace.

Maminka je spokojená, že se jí podařilo dceřinu přirozenou reakci, tedy tendenci bráchu praštit, proměnit na pouhý proud nadávek, Kuba neschytal ránu a vše je zalité sluncem. Jenže já jsem z toho na rozpacích a myslím si, že nebudu sám.

Zastavím se hned u toho, že stačí, aby se Kuba na Petru křivě podíval a už mu přiletí facka. Ptám se, co se mezi dětmi děje? Proč se Kuba dívá na Petru křivě?

Chce ji zlobit nebo škádlit a nedovede odhadnout míru? Říká si o pozornost nebo se nudí a záměrně vyvolává konflikty? Nebo je Petra poručnická a potvrzuje si svou dominanci fyzickými útoky vůči Kubovi?

Z krátkého příběhu se to vyčíst nedá. Nicméně maminka má potřebu příběh v autě takto uvést, čímž dopředu signalizuje, že Petra je „problematická“.

Zároveň mi matka v příběhu přijde příliš „uvědomělá“. Vůbec neřeší sebe a své potřeby. Řídí přeci auto, ve kterém veze děti a předpokládám, že se na to potřebuje soustředit. Nepadne ale ani slovo o tom, že potřebuje klid a nemůže se zabývat půtkami na zadním sedadle. Ale budiž.

Následně se zaměřuje na usměrňování dcery, a přitom úplně vypouští příčinu problému, kterou je to, že Kuba bouchnul Petru autíčkem do obličeje. Je jedno jestli to udělal schválně, z neopatrnosti nebo své neohrabanosti. Matka na to vůbec nereaguje a snaží se regulovat reakci Petry. Přehlíží tedy příčinu a snaží se ovlivňovat důsledek.

Z mého pohledu tak ale vysílá k dětem velmi nezdravé signály.

Dceři říká: "Pokud tě někdo bouchne, nemáš mu to vracet, musíš se ovládat."
Synovi pak: "Nemusíš nic řešit a nemusíš na nikoho brát ohled. Já tě před důsledky tvého jednání ochráním nebo jejich dopad zmírním."

Co tedy s tím?

Je-li příčinou Petřina pláče Kubova neohrabaná nebo bezohledná hra s autíčkem, měla by se matka zaměřit právě na ni a Kubovi takovou hru dál nedovolit, neumožnit. Před tím by se ale měla skutečnou empatií pokusit zmírnit Petřino utrpení.

Jak by tedy mohl příběh probíhat zcela přirozeně bez zbytečných pokusů manipulovat dceru k hyperkorektnosti a nechránit syna před následky jeho chování?

Matka s dětmi jede v autě, na zadním sedadle se ozve křik.
Přirozeně se zeptá: „Děcka, co je, co se děje?“
A klidně k tomu přidá, co chce nebo potřebuje:
„Potřebuju klid na řízení. Nemůžu řešit vaše spory.“

Petra: „Kuba mě bouchnul autíčkem do oka.“
Matka: „Jak moc? Je to vážný? Mám zastavit? Bolí?
A podle reakce Petry buď zastavit, zkontrolovat stav jejího oka, zkusit ho ošetřit, dceru utěšit a v nejhorším případě sednout zpět za volant a vyrazit k doktorovi.

Podle toho, že má Petra tendenci Kubovi ránu vrátit, se ale dá soudit, že zranění nebude tak hrozné. Ať je ale jakékoliv, matka nemůže vynechat reakci také ke Kubovi, protože příčinou celého problému je právě jeho jednání.

Za zcela přirozené, správné a v principu „příčina - následek“ také logické proto považuji, že si matka autíčko od Kuby vyžádá nebo mu ho prostě vezme a hrát si s ním v autě mu dál nedovolí.

Aby mu pomohla si celou situaci uvědomit, může mu při tom krátce vysvětlit, proč ho ve hře omezuje. „Pokud si s autíčkem hraješ tak, že to ostatní ohrožuje nebo omezuje, tak si s ním v autě hrát nemůžeš.“ Tečka, žádné další diskuse nebo vysvětlování.

Autíčko si Kuba bude moci vzít, až bude z auta vystupovat a příště mu rodič nedovolí si ho do auta brát. A pokud, tak jedině s příslibem, že si na svou hru dá pozor. Pokud to znovu nezvládne, už mu autíčko na cesty autem nedovolí.  

Cítíte rozdíl mezi těmito dvěma přístupy?

V původním příběhu matka sice naznačí zájem o dceru a její trabl, ale jejím skutečným záměrem je ochránit syna a proměnit dceřinu přirozenou reakci, tedy tendenci bráchu bouchnout, na jakýsi hyperkorektní projev. Na synovo nevhodné chování přitom vůbec nereaguje.

Ve druhém, pozměněném příběhu projeví matka o dceru a její trabl skutečný zájem. Poté co se jí podaří dceru uklidnit, vyvodí ze synova jednání logický závěr, nechá ho nést důsledek jeho činu.

A právě v tom vidím problém knihy „Sourozenci bez rivality“ a příkladů, které jsou v ní uvedeny.

Zavádějící, nepřesné nebo špatně uplatněné postupy jsou vydávány za příklady dobré praxe (!), kterými by se rodiče měli inspirovat. Myslím si, že to zájmu o téma výchovy a komunikace s dětmi dělá „medvědí službu“.

V každém případě je to signál, že je třeba číst podobné knihy dostatečně pozorně a kriticky.

V uvedené knize to není problematický příklad jediný a já se chci věnovat i těm dalším. Pokud se na ně chcete podívat kriticky spolu se mnou, zadejte si odběr mého You Tube kanálu nebo se zaregistrujte tady na webu. 

Čtěte Naučte se lépe rozumět dětem i sobě a komunikujte s nadhledem.

... a jak to máte vy?

Čtete si v knihách o výchově? A jste při tom dost kritičtí?
Napište mi své zkušenosti nebo pohled na věc do komentářů.