Pravidlo musí dávat smysl

Na přednášky a kurzy rodičovské komunikace se hlásí jejich účastníci z nejrůznějších důvodů. Někteří si přichází potvrdit svůj přístup k dětem a zbavit se tak nejistoty ohledně výchovného stylu, který uplatňují. Jiní chtějí přijít na to, co dělat, aby děti nezlobily, dělaly to, co od nich potřebují nebo chtějí. Všichni pak hledají odpovědi na své otázky.

Na mnohé lze odpovědět přímo, na leccos si v průběhu setkání přijdou účastníci sami. Velmi rád mám pak situace, kdy si prostým sdílením svých příběhů a svých vlastních zkušeností, dokážou přítomní napovědět sami mezi sebou. V takovém okamžiku tiše ustupuji z role lektora a nechávám vyučovat samotný život.

Zkušenost k nezaplacení

Z takového ranku byla i situace, kdy jsme v tématu „Jak se domluvit s dětmi….“ objevovali faktory, vedoucí k ochotě druhého člověka (a tedy i dítěte) vyhovět našemu požadavku.

Takových faktorů je celá řada, ale jedním z nejdůležitějších je, že NÁŠ POŽADAVEK MUSÍ DÁVÁT SMYSL. A právě na toto téma si účastníci mezi sebou odvyprávěli velmi názorný příběh, kterému předcházel dotaz jedné z přítomných dam:

„Jsem učitelkou na základní škole, kde máme zavedené pravidlo, že žáci z druhého stupně nesmí chodit o přestávkách po chodbách stupně prvního. Nesmí tedy chodit o patro níž. Aby to dodržovali, máme s kolegy rozpis služeb a na schodišti držíme o přestávkách dozor.

Starší žáci ale pravidlo nechtějí respektovat, a tak pořád vymýšlí nejrůznější taktiky, jak nás očůrat, aby se dostali dolů. Vymýšlí si, někdy i lžou a mně je to nepříjemné, protože vím, že lžou.

Pak jsou z toho jen konflikty a dohadování, někdy jsou i drzí. Podobně, jako když už někoho nachytám, že je na patře, kde nemá být. Co máme dělat, aby nás děti respektovaly a dodržovaly nastavená pravidla?“

 Tušil jsem, kde je zakopaný pes, ale nemusel jsem říkat nic. Slovo si vzala jiná z přítomných účastnic:

„Jsem také učitelkou na základní škole a ten samý problém jsme řešili i u nás. Všechny nás to otravovalo, a tak jsme začali přemýšlet, co s tím.

Nakonec jsme došli k tomu, že vlastně nevíme, proč by se děti nemohly pohybovat i v ostatních částech školy. NEDÁVALO NÁM TO SMYSL. Vznesli jsme tedy na poradě návrh, aby se pravidlo přezkoumalo, případně zrušilo."

"Sborovnu to rozdělilo na dvě části. Jedna hájila princip, že pravidla se prostě dodržovat musí a jejich změna či uvolnění by nepůsobily výchovně. Ve finále by to vedlo k anarchii ze strany žáků.

Druhá skupina si stála za tím, že je marné hájit pravidlo, jehož významu nikdo nerozumí, které nedává smysl. Snaha udržet ho jenom z principu je pak záminkou ke vzdoru, lhaní a konfliktům."

"Vedení školy bylo na vážkách, a tak jsme navrhli, aby se smysl a existence pravidla staly námětem pro školní parlament, ve kterém jsou zastoupeni jak žáci, tak i kantoři. A parlament rozhodl pravidlo zrušit.

Zrušili jsme i dozory na chodbách a ve škole je klid. Děti se pohybují, kde chtějí a my si stačíme o přestávce v klidu připravit věci na další vyučování, aniž bychom to museli řešit úprkem z chodby při zvonění na další hodinu."

"Děti se pohybují po škole normálně, žádná anarchie se nekoná. Nemusíme se vzájemně pronásledovat, lhát si, řešit vzdor nebo drzosti. Naopak bych řekla, že se atmosféra ve škole změnila k lepšímu.

Děti mají dobrý pocit, že mohly spolurozhodovat, že jejich názor měl nějakou váhu a byly brány vážně. Nemusí se řídit něčím, co nedává smysl. Stoupla tak i jejich důvěra k nám učitelům.“

Myslím, že není třeba nic dodávat. Snad jen vám popřát, aby všechny vámi vznášené požadavky smysl dávaly. Děti jim nebudou muset vzdorovat a vy budete mít významně větší šanci na jejich naplnění.

... a jak to máte vy?

Napište mi svůj příběh nebo pohled na věc do komentářů.