Seděli jsme po třídních schůzkách s několika dalšími rodiči v hospůdce nedaleko školy. Sdíleli jsme své dojmy z proběhnuvších „rodičáků“ i každodenního soužití s našimi ratolestmi. ...

Semleli jsme toho hodně a dobře jsme se při tom bavili. Naše děti musely v tu dobu dost intenzivně škytat, neboť jsme je proprali ze všech stran. Zaujal mě tenhle drobný příběh.

Naši primáni si na dramatizaci řeckých bájí a mýtů měli připravit či vyrobit jednoduché kostýmy nebo jejich náznaky. I hrdinu našeho malého příběhu napadlo jako první bílé prostěradlo, svázané uzlem na rameni. Snadné, dostupné, stylové.

Zápletka ale spočívá v tom, že se nechal jednoduchostí řešení ukolébat a přípravu své „tógy“ odložil na poslední chvíli. Že potřebuje bílé prostěradlo, zmínil až pár minut před tím, než měl ráno odjíždět s maminkou do školy.

Mela, kterou to doma způsobilo, vydala na veselé vyprávění, kterým jsme se všichni kolem stolu dobře bavili. Jeho podstatou bylo, že maminka běhala, sháněla a vymýšlela alternativy, protože všechna bílá prostěradla už dávno odvezla na chalupu a doma nebylo jediné. Nakonec se jí přeci jen podařilo „něco bílého“ doma najít a syn mohl se splněným zadáním vyrazit do školy.

Vedle sedící tatínek zvedl obočí, vztyčil ukazovák a pravil: „Měla jsi ho v tom nechat. Měl si naběhnout, měl si natlouct.“ „Já vím, ale mně to nedalo.“ odvětila maminka zachránkyně.

Rozumím tomu, že maminka nechtěla nechat syna v bryndě. Kdyby nic, učí svým příkladem kluka tomu, že druhým v nesnázích se pomoci má. V duchu jsem ale dával za pravdu spíš tatínkovi. Souhlasil jsem s tím, že tohle nebyla tak zásadní situace a mohla naopak posloužit jako velmi dobrá „lekce“.

Maximální úsilí pro záchranu situace měl vyvinout syn a nebylo by na škodu, kdyby na něj dopadl důsledek jeho nepořádnosti. Buď by doma nic bílého nenašel, odešel by bez tógy a ve škole musel svou nepřipravenost zdůvodnit jak učiteli, tak i svým spoluhercům nebo by ho hledání zdrželo natolik, že by už nestihl využít maminčinu „taxislužbu“ a musel ke škole po svých nebo prostředky MHD.

Maminčina obětavost ho tak o příležitost téhle lekce připravila. Syn si neprožil žádné „drama“, které by ho učilo postarat se o své věci a postarat se o ně včas.

Ze strany maminky to nebylo nic fatálního a není třeba ji soudit. Je v tom ale skryt základní princip. Čím déle a intenzivněji budeme své děti „zachraňovat“ v běžných a banálních situacích, chránit je před důsledky jejich vlastního jednání (i nečinnosti), tím méně a později budou samostatné.

Pokud budeme v této své záchranářské misi naopak dost vytrvalí, může se stát, že v dětech vybudujeme dojem, že svět je jeden velký „mamahotel“. :O>)

... a jak to máte vy?

Napište mi svůj příběh nebo pohled na věc do komentářů.