Jak na přidrzlé odpovědi dětí

Setkávání s rodiči na přednáškách je pro mě vždy velkou inspirací a nejinak tomu bylo i při nedávném setkání u nás v Liberci. Rodiče poslouchali nebo kývali, smáli se nebo lehce stahovali hlavu mezi ramena, když se v některých situacích poznávali a já viděl, že myšlenky padají na úrodnou půdu.

V dotazníku, ze kterého si následně dělám obrázek o vyznění přednášky, se krom jiného ptám, jaké další problémy rodiče v komunikaci s dětmi řeší nebo by se na ně chtěli naučit správně reagovat. A tady se občas najdou perly.

Jedna taková ke mně doputovala i ten večer. Není vzácná, protože se opakuje docela často, ale je zásadní.

„Chtěl bych se naučit správně reagovat na přidrzlé odpovědi našeho třeťáka.“

Tady se skrývá gordický uzel (nejen) rodičovské komunikace.

Předně je třeba si ujasnit, co je to přidrzlá nebo drzá odpověď. Je to taková odpověď, ze které čteme, že dítě nechce uznat naší autoritu, odmítá se nám podřídit. Zároveň ji vnímáme jako neodpustitelný útok na naši důstojnost a rodičovské (učitelské, vychovatelské,…) postavení. Dotýká se nás a vyvolává náš hněv.

Vtip spočívá v tom, že jde o přidrzlou nebo drzou ODPOVĚĎ. Což znamená, že dítě na něco reaguje, na něco odpovídá. A jelikož jde o náš vzájemný dialog, je taková odpověď reakcí na naše předchozí vyjádření, předchozí jednání, na prezentovaný postoj k dítěti. Zkrátka a jednoduše, k drzé odpovědi jsme dítě přivedli my. 

Pokud jsem vás teď pobouřil a vám naskočila otázka: „A to si jako máme nechat ty hajzlíky skákat po hlavě nebo se jim ještě laskavě omluvit, za to co vyvádějí?!“, pak se mi nedaří vás navést na správné místo rozebíraného problému.

Nejde totiž o to správně reagovat na drzou odpověď, ale vést vzájemný dialog (a to i ve vypjatých situacích) takovým způsobem, abych si o drzou odpověď neříkal.

Znamená to, že určitě mám říci, co se mi líbí a nelíbí, co si přeji a nepřeji, co mi vyhovuje a co je nepřijatelné. A mohu to říci i docela důrazně a nahlas.

Je to ale třeba říci tak, abych se vyhnul útoku na důstojnost dítěte. Musím to říci tak, aby bylo bezvýhradně jasné, že „přes tohle už nejede vlak“, ale při vší zlobě je pro mě důstojnost dítěte (druhého člověka) nedotknutelná, že ji respektuji.

Potom dítě nemusí bránit svou osobu a oplácet nám stejnou mincí. Může se zamyslet nad problémem, který nastal, nad chybou, které se dopustilo. Může přemýšlet o nápravě. To je ale rozumová úvaha, která se dostane ke slovu teprve tehdy, nemusí-li se dítě bránit.

Má reakce na podnět z dotazníku tedy je:
Není třeba se učit adekvátní reakci na drzou nebo přidrzlou odpověď, ale jednat s druhým člověkem (děti nevyjímaje) tak, aby mi nemusel drze odpovídat.

Je to malý, ale zásadní posun v přemýšlení, který, pokud si ho zafixujeme, může zásadně proměnit jak naši komunikaci, tak i vztahy nejenom s dětmi.

A jak to máte vy? Máte přidrzlé děti nebo drzé žáky? Napište.

Jak se domluvit s dětmi

Zaujalo vás téma?

Odesláním registračního formuláře vyjadřujete SOUHLAS SE ZPRACOVÁNÍM OSOBNÍCH ÚDAJŮ dle těchto zásad.