Drobeček z prázdnin
aneb nevědomá komunikace

V průběhu léta se, podobně jako mnozí, potkávám se svými kamarády a známými. Před dovolenou je to většinou v duchu: „Kam míříte?“, po dovolené pak: „Jak bylo?“. Sdílíme očekávání a těšení, následně pak prožitky, zkušenosti a dojmy.

Ilustrační foto: dmosreg / 123RF Reklamní fotografie

Naše kamarádské klábosení se nevyhne ani tématu výchovy a komunikace s dětmi. Odpozorované příběhy většinou začínají větou: „To jsem na tebe musel myslet.“

„Na pláž vedle nás přicházela rodinka s asi šestiletou holčičkou. Maminka, snad aby si potvrdila status rodiče, který je IN, nám s jistou důležitostí v hlase několikrát ´nenápadně´ podsunula, že oni vedou tu respektující výchovu. To samozřejmě upoutalo naši pozornost, a pak už jsme jen koukali.“

„Holka neměla chvilku klid. Rodiče ji pořád potřebovali někam štelovat, řídit její činnosti a prožitky podle svých představ. Pokyny, příkazy, varování, a dokonce ani výhrůžky nebraly konce.

Navíc co maminka požadovala, to tatínek odpustil. Co tatínek zakázal, maminka dovolila. Holčička mezi nimi byla jako v pračce, každou chvíli se vztekala nebo vzdorovala.“

„Bylo ale vidět, že se situací už umí zacházet a s rodiči docela umně manipuluje.  Pokud ji jeden rodič nějak omezoval, nebo se jí něco nelíbilo, šla za druhým.

Navíc, aby se „pomstila“, nezapomněla odseknout: „Jdu to říct tátovi! Jdu za mámou!“ Bylo mezi nimi všemi pořád pěkný dusno.“

„A největší pecka bylo asi samotné moře. Nevím, jestli se holka bála, nebo to chtěla rodičům ´omastit´, ale prostě a jednoduše odmítala jít do moře. Pro rodiče, kteří pro ni chtěli to nejlepší, se hroutil svět, a tak manipulace nebrala konce.

„Už tě nikam nevezmeme.“, „Ty jsi ale hanba.“, „Víš, kolik nás to stálo penízků, abychom sem mohli přijet? A víš, jak dlouho musel tatínek řídit, aby ty ses pak tady takhle sekla?!“.

„Jednou z perel pak bylo: „Když půjdeš do moře, tak ti večer koupíme velkou zmrzlinku. A když ne, tak nic!“ Krásný pokus o úplatek, podpořený výhrůžkou. Co ty na to lektore?“

Co se k tomu dá říct? Na jednu stranu dobrý pocit, že si kamarádi manipulaci uvědomovali a uměli jednotlivé komunikační přešlapy i pojmenovat. Na druhé straně je mi rodičů i dítěte z odvyprávěného příběhu líto.

Netuší, že je něco špatně. S pocitem, že dělají to nejlepší možné, žijí v zajetí manipulace a se všemi jejími důsledky ji vštěpují i své dceři. To všechno z nekonečné lásky k ní.

Není k ničemu ozdobit se nálepkou toho či onoho výchovného stylu. Bez vědomé komunikace, kdy člověk ví, co dělá a říká, proč to dělá a říká, je si vědom efektu, který tím vyvolá, se žádný z IN výchovných stylů nekoná.

Dobrou zprávou ale je, že vědomá komunikace není žádná věda a dá se naučit. :O>)

... a jak to máte vy?

Napište mi svůj příběh nebo pohled na věc do komentářů.