Když děti neposlouchají, když nás neslyší

Oslovila mě mailem jedna z maminek: Našla jsem vaše stránky, přihlásila se k odběru novinek a už několikrát si dala předsevzetí, že budu své dvě děti vychovávat efektivněji, dle vašich rad. 

Nicméně, jako obvykle, se mé předsevzetí zase zhroutilo. Zrovna dneska jsme si s manželem říkali, co byste nám poradil.

Syn (10 let) si během dne hrál s "hopíkem" v obývacím pokoji. Je tam vitrína a televize, a proto tu má hru s hopíkem zakázanou. Po několikerém upomínání nakonec z místnosti odešel.

O pár hodin později začal s tím samým mladší syn (8 let). Několikrát jsme ho napomenuli, ale nepřestal. Manžel mu nakonec řekl, že jestli nepřestane, tak mu hopíka rozstřihne a vyhodí z okna.

Na to starší syn poznamenal, že to je v pohodě, protože hopíků mají několik... Trpělivost manžela v tom okamžiku už přetekla.

Mohl byste mi prosím poradit, co v takovou chvíli dělat? Použijete svůj argument, že drzé odpovědi jsou jenom na drzé otázky? Ale my se ho na nic neptali... I smysl zákazu jsme se jim snažili vysvětlit.

Děkuji mockrát za vysvětlení. Je to prkotina, ale několik podobných během dne a mám toho všeho dost.

Komunikace v hlavní roli

Zárodek celého konfliktu, i když to tak možná nevypadá, se skrývá právě ve způsobu komunikace a přístupu dospělých.

Schéma dané situace spočívá v tom, že vám bylo jednání syna (synů) z nějakého důvodu nepříjemné nebo ve vás budilo obavu, že se něco rozbije a chtěli jste, aby s ním přestal(i), což je zcela oprávněný požadavek.

Píšete, že jste syna několikrát napomenuli. Bylo by zajímavé slyšet, co přesně z vaší strany zaznělo. Je totiž dost důležité, jak si člověk o naplnění svého požadavku nebo splnění svého přání řekne. A jestli o svém přání skutečně vůbec mluví. 

Například „Nechte toho s tím balónkem. Přestaňte. Seberte se a běžte s tím pryč.“ jsou klasické pokyny, příkazy a ty moc nefungují.

A aby to nebylo jednoduché, čím častěji zní, tím fungují méně a méně, až se dětem, jak se říká „zalijí uši voskem“. Prostě je nevnímají. Částečně proto, že už otupěly, částečně ze vzdoru.

Proto se říká, že jsou děti neposlušné, že neposlouchají. Ono to totiž moc k poslouchání není.

Dalším klasickým komunikačním přešlapem je také uvedené vyhrožování: „Jestli nepřestaneš, tak ti hopíka rozstřihnu a vyhodím z okna.“ Jednou z typických reakcí na vyhrožování je vzdor, který také syn svou reakcí předvedl.

V podstatě otci odpovídá: „Nemachruj na mě, já se tě nebojím.“ Ale přesně o takovou reakci si otec svou výhružkou synovi řekl. Vyhrožování je jeden ze způsobů, jak se „startuje a předehřívá“ blížící se konflikt.

Rozhodně tedy nevyhrožovat. To ale neznamená, že nemáme nebo nemůžeme jednat.

První, co mě napadá, by bylo soustředit se nějaký čas na své vlastní vyjadřování a poslouchat se, jestli není pokynů a příkazů z mé strany moc (vyhrožování jsme vyloučili úplně).

Vím, že to neřeší výše zmíněnou aktuální situaci, ale všechno má někde svůj začátek a svůj konec, chcete-li svou příčinu a důsledek.

V dané situaci by bylo tedy lepší vyjádřit své pocity, potřeby, očekávání nebo přání: Např.: „Pepo, Vašku, hopík nemá v pokoji co dělat. Chci, abyste s ním šli vedle nebo ven.“

A přesto, (nebo právě proto), že chcete s dětmi komunikovat efektivně, nemusíte se bát pronést své přání dostatečně důrazně. Tak, aby bylo vidět i slyšet, že vás to opravdu rozčiluje.

Možná si teď říkáte, že křik asi není zrovna efektivní nástroj komunikace. Není, pokud je ho mnoho a zní neustále. Pokud je to ale jednou za čas (a bez útoku na důstojnost druhého), pak je zcela na místě.

Děti potřebují vidět, že vás něco rozčílilo. Je to pro jejich jednání důležitý signál.

Ale opakuji. Nemůže to být denně a od rána do večera. Pak je z křiku jen stresující rámus, který vypěstuje otupělost nebo nezájem a vzdor.

Můžete ale zvolit také docela tichou variantu. Hopíka chytit, přijít s ním ke klukům, přisednout si k nim, sjednat si svým postojem a pohledem jejich pozornost a vážně pronést: „Kluci, ten hopík mi v obýváku vadí. Mám strach, že rozbije televizi, vitrínu nebo něco jiného…. Takže?....“ a hopíka klukům nabídnout na natažené dlani. Nechat jim prostor, aby sami zareagovali.

Třeba z nich vypadne: „Tak mi si ho vezmeme vedle…“ Pokud se tak stane, máte vyhráno. Hopíka jim dáte, a ještě jim můžete poděkovat, že vás berou vážně. Právě jste intenzivně posílili vzájemný vztah.

Může se také stát, že kluci začnou snášet argumenty, jak dají pozor, a že se nic nestane, a že se nemusíte bát,… Se vší laskavostí můžete odpovědět, že jejich snaze i dobré vůli rozumíte, ale i tak si hopíka v pokoji nepřejete. A zase chviličku počkat, aby kluci mohli zareagovat.

Namístě je klidně i jasné, krátké „Ne.“, které nepřipouští další diskusi.
(Ano, i jako respektující rodiče, máte právo říci „Ne“. )

Může nastat další varianta. Kluci s vámi „Hru na ohleduplnost“ odehrají, ale za chvíli se zase do pokoje s hopíkem vrátí. Buď proto, že zapomněli nebo vás chtějí trochu potrénovat, vyzkoušet, ověřit si vaši důslednost, pevnost hranic nebo jste jim prostě lhostejní.

(Pokud děti nemají nějakou mentální nebo vývojovou zátěž, mouhou být zdrojem lhostejnosti k osobě dospělého dlohodobě problematické vzájemné vztahy. Tím nemám na mysli, že by šlo o rodiče "tyrana". Stačí, když v mezilidské komunikaci prostě jen "plave".)

V takovém případě se zvednete, hopíka klukům beze slova (!) vezmete a odejdete. Na jejich protesty nemusíte reagovat buď vůbec nebo můžete jen poznamenat, že jste si asi nerozuměli a hopíka, že jim vrátíte až druhý den.

To je docela důležitý moment. Vy jim totiž hopíka nechcete vzít navždy nebo zničit. Tím by se jen roztočila spirála vzájemné nenávisti a oplácení.

A navíc děti v takové situaci potřebují dostat signál, že je šance na navrácení, pokud na vás budou brát ohled. To jim ale nemusíte vysvětlovat.

Stačí například poznamenat: „Dneska se nám ta vzájemná ohleduplnost moc nepovedla, ale můžeme to zkusit zítra.“ Žádné dlouhé řeči. Čím kratší tím lepší a účinnější.

A nechat děti svému osudu. Možná budou zaražené, zaskočené, naštvané, ale to je jejich boj. Jejich příležitost učit se vyrovnat s důsledkem svého jednání. 

Není vaší povinností svůj postup jakkoliv obhajovat, vysvětlovat, …. Celá situace by se tak rozplizla, proměnila v nekonečné dohadování a nakonec by mohla vyústit v hádku nebo přímý konflikt.

Pokud vaše vzájemné vztahy a komunikace nefungují dlouhodobě, může se také stát, že si na vás děti budou chtít svou frustraci vybít.

Začnou se vztekat, předvádět, odmlouvat, vypláznou na vás jazyk. Vím, že je to těžké, ale neberte si to osobně, nijak na to nereagujte. Buď si toho vůbec nevšímejte nebo z místnosti odejděte.

Ukažte svým postojem, že tohle na vás nefunguje a nechte děti, ať se se situací vypořádají samy.

Ještě nejsme u konce

Teď je důležité, abyste byli důslední. Pokud jste řekli zítra, nevydejte hopíka dřív než zítra. (A tady se musí rodiče vzájemně podržet!) Stejně tak dětem nic nevyčítejte, nemoralizujte. Věc je uzavřena a dál se nerozebírá.

Vrátit se k ní můžete (a to bych vám doporučil), až budete dětem hopíka druhý den vracet nebo i později. Proč?

Je třeba se dohodnout na pravidlech pohodového soužití (nebo je oprášit) a oboustranně si je odsouhlasit. Tedy uzavřít dohodu, ke které se v okamžicích, kdy děti zapomenou, budeme moci odvolávat. Touto dohodou nahradit dřívější „zákaz“, o kterém ve svém dotazu maminka píše.

(Zákaz je totiž jedním z dalších komunikačních přešlapů, který druhého naštve a ponouká k překročení, otestování, vzdoru.)

Zdá se vám, že je to celé strašně dlouhé a náročné? Je a není. Je to o nějaké minimální znalosti vědomé komunikace, jejím pochopení, přijetí i nácviku. Což není úplně lehké, ale není to nemožné.

Naučit se komunikovat vědomě, a tedy i efektivně, respektujícím způsobem, opravdu jde.

Možná si řeknete, že na tohle nemáte nervy ani čas.  Že je třeba udělat krátký proces a hotovo. „Hopíka (v našem příběhu víc hopíků) klukům sebrat, rozstříhat a vyhodit z okna. A pokud se budou ještě vztekat, třeba je i potrestat.“

Ano, vyhrajeme tak z pozice své převahy a síly jednu bitvu. Rozhodně ale ne „válku“, kterou tak zahájíme nebo prodloužíme.

A děti místo ohleduplnosti budeme učit nenávisti k naší osobě. Volba je tedy na každém z nás.

... a jak to máte vy?

Napište mi svůj příběh nebo pohled na věc do komentářů.