Nač plakat nad rozlitým mlékem?

Tohle téma se objevuje v mých kurzech i přednáškách poměrně často. Je to vlastně modelová situace, a tak si na ní pojďme ukázat pár věcí.

V podstatě se rodiče ptají na to, jak pracovat s chybou dítěte. Převrhnutý hrnek totiž není nic jiného než chyba postupu a je zcela lhostejné, zda se jí dítě dopustilo pro svou nezralost a nezkušenost, nedávalo pozor nebo se chovalo u stolu nevhodně.  Situaci prostě nezvládlo a důsledkem je politý stůl nebo i podlaha.

Jak reagovat

Určitě ve smyslu onoho moudrého rčení. Křik, láteření nebo rozdávání pohlavků mléko zpět do hrnku nevrátí, a tak nezbývá, než následky této malé katastrofy zlikvidovat a hlavně využít její nemalý výchovný potenciál. Co se dítě v daném okamžiku naučí o sobě i světě kolem, určujeme naší reakcí především my dospělí.   

Kudy cesta nevede aneb „vina a trest“

S křikem se vrháme na převrácený hrnek, abychom zabránili rozlití zbytku mléka. Přitom stačíme dítěti ještě uštědřit pohlavek, plácnout ho přes ruku nebo mu dát herdu do zad. Sami likvidujeme následky nehody, přičemž si láteřením vybíjíme svou zlost.

Dítě se dozví, jak je špatné, zlobivé a neposlušné, případně, že je prase či jiné nečisté zvíře.  K tomu přidáme sérii výčitek a řečnických otázek, na které nečekáme odpovědi, nýbrž jimi chceme vyvolat v dítěti špatný pocit ze sebe sama, pocit viny: „Kdo si myslíš, že to bude po tobě pořád prát? Nemůžeš dávat pozor? Kde si myslíš, že jsi? …“ a tak pořád dokola, až do té doby, než všechny následky nehody odstraníme.

Pocit nepohody dítěte završíme tím, že přidáme trest: „Žádný mlíko už nedostaneš. A mazej támhle do kouta, hanbo.“ (Pokus vypsat všechny varianty trestů by vydal na pořádnou knihu.)

Dítě je zaražené nebo v reakci na naši zlobu brečí, což v nás vyvolává další vlnu zloby. Ta s velkou pravděpodobností vybuchne za pár minut, až třeba dítě nebude chtít spolupracovat při převlékání před cestou na procházku. (Sami bychom s někým, kdo v nás vyvolává podobné pocity, nejspíš také spolupracovat nechtěli, že?) 

Čeho jsme dosáhli

• Sami jsme pěkně naštvaní.
• O to víc, že jsme museli nést důsledky chyby někoho jiného. Uklízeli jsme my.
• Před námi je otrávené dítě, u kterého jsme si založili na budoucí nespolupráci a další konflikty.

Co se naučilo dítě

• Tomu, kdo udělal chybu, je normální ubližovat a urážet ho. Až udělá chybu někdo jiný, mohu na něj tento mechanismus uplatnit.
• Chybující si nezaslouží lásku ostatních. Chyba je pro mě tedy existenčně nebezpečnou a musím se jí snažit za každou cenu vyhnout. Možná si řeknete, že o to přeci v podstatě jde. Jenže „vyhnout se“ není to samé jako „chybu napravit“ nebo „přijmout její důsledky“.
• Abych se chybě vyhnul, přestanu se o cokoliv snažit, nebudu nic zkoušet, protože zkoušet znamená připustit možnost chyby. Dítě tak ztrácí motivaci k objevování a učení. Případně se nechá mnohem víc obsluhovat.
• Aby mě měli ostatní rádi, musím být dokonalý. Dítě může začít trpět puntičkářstvím (hlavně ve školním věku), kdy není schopno dokončit jakýkoliv úkol nebo odevzdat svou práci, nebo se bojí, že by v ní mohla být chyba, opět dokazující jeho nedokonalost.
• Pokud vydržím výčitky, ránu, trest, nemusím se o následky své chyby starat. Důsledky mého jednání vyřeší někdo jiný. Trestem se vykoupím a už to není moje věc. Dítě se nenaučí přijímat odpovědnost za své chyby.
• Je třeba hledat způsoby, jak se nepříjemnostem vyhnout. Nastupuje lhaní, podvádění, svalování viny na ostatní, …. namísto přemýšlení o řešení následků chyby.

Jak jinak aneb „řešení následků“

Je dobré si uvědomit, že větší hodnotu než politý stůl, ubrus i koberec dohromady má pro nás naše dítě a toto vědomí v sobě neustále nosit. To nám pomůže v kritický okamžik naši reakci usměrnit.  

Okamžitě po nehodě rychle popíšeme a zhodnotíme situaci: „Aj, aj, aj, všude je mlíko. Všecko bude lepit a smrdět. To není dobře.“ Hned také popisujeme, jak situaci řešit: „Honem utěrku na stůl a hadr na podlahu, trochu vody do kbelíku a houbičku.“ Dítě postavíme na zem, vezmeme ho za ruku a společně se vydáváme pro vše, co potřebujeme k odstranění následků.

Důležité je, aby byla dítěti předána co největší míra aktivity.  Tedy, aby ono sundalo utěrku z háčku, aby ono vzalo do ruky hadr na podlahu, otočilo kohoutem při nalévání vody do kbelíku,…. 

Již při návratu k místu „nehody“ popisujeme, co všechno je třeba udělat a proč: „Hadr dáme na zem, tam, kde je rozlitý mlíko.  Nejdříve přendáme nádobí na linku, ubrusem utřeme stůl, odneseme ho do prádla. Stůl musíme setřít namokro houbičkou a pak dosucha utěrkou. Nakonec střeme podlahu a je to.“  A jdeme do akce.

A opět platí, že je důležité, aby toho co nejvíc udělalo dítě. Aby si ono namočilo ruce, aby ono „zápasilo“ s hadrem na podlahu, aby „důkladně“ usušilo stůl,…

Že to nedělá dokonale je úplně jedno. Dělá to nejlépe, jak umí. Proto po něm moc neopravujeme, abychom ho neodradili. Pokud je třeba na hadr přitlačit, rozhodně to uděláme doslova „společnou rukou“. Není nic horšího, než když po nás někdo něco opravuje, že? Naopak je docela příjemné, když se nám něco „společně podaří“. :O>)

Po celou dobu dítě povzbuzujeme. Popisujeme, co všechno jsme společně „zachránili“ nebo napravili a jak je to dobře.

Situaci nechybí napětí vzešlé z neobvyklé události a rychlé potřeby ji řešit, ale není tu zloba vůči dítěti. Nastartovaný adrenalin využíváme namísto trestání a výčitek k řešení situace a následků.  Je to vlastně malé „požární cvičení“.

Nakonec náš „záchranný tým“ sami oceníme tím, že popíšeme, jak jsme situaci dobře zvládli.

Vše je za námi a my můžeme v klidu a s chladnou hlavou společně přemýšlet, jak příště své jednání pozměnit, abychom se chyby vyvarovali. Co a jak dělat, aby se chyba neopakovala.

Opět je dobré, aby správný postup „vymyslelo“ a popsalo samo dítě. Dosáhneme toho tím, že se nahlas ptáme sami sebe, jak příště jinak.

Zároveň si dáme dost času, než si také sami odpovíme. Je dost dobře možné, že nám náš malý rozumbrada bude chtít rychle poradit. A to je přesně to, oč běží. To o čem dítě přemýšlí a mluví, má větší šanci si uvědomit, zapamatovat a příště neopakovat. 

Čeho jsme dosáhli

• Dítě není zatíženo špatným pocitem ze sebe sama. Naopak je spokojeno, že něco zvládlo.
• Zvládli jsme drobnou nehodu, aniž by to zatížilo naše vztahy s dítětem.
• Chybu dítěte jsme využili v jeho i náš prospěch. Je to modelová situace, která platí na všechny podobné události.
• Nenechali jsme se situací strhnout ke zkratové reakci, ale naopak jsme ji sami řídili. Naše výchovné působení bylo vědomé. Osobnostně jsme povyrostli.

Co se naučilo dítě

• Dělat chyby je normální.
• Máma nebo táta si ví rady a umí mi pomoci.
• V případě chyby je třeba myslet na odstranění jejích důsledků a situaci řešit.
• Jsem schopno své chyby napravovat, řešit. Vím co dělat, když něco rozliju.
• Spolupráce vedla k rychlému řešení.
• Jsem v pohodě, ostatní mě mají rádi.

Výčet všech pro a proti jasně říká, že opravdu nemá smysl „plakat nad rozlitým mlékem“. Takže snad jen pro ty, kdo si myslí, že na podobné „divadlo“ nemají čas, jeden příklad ze života.

Kájův příběh

Tříletý Kája při snídani rozlil na stůl kakao. Tatínek Rudolf, který před nedávnem absolvoval přednášku na dané téma, vycítil svou příležitost a prošel s Kájou celé výše uvedené „požární cvičení“. Prožitá epizoda nijak negativně nepoznamenala další průběh dne, a tak Rudolf zažíval pocit uspokojení ze zvládnuté situace.

Za pár dní se nehoda opakovala. Rudolf se opět nenechal vyhodit ze sedla a trpělivě prošel „cvičením“ s malým Kájou znovu. Beze zloby, bez výčitek.

Jaké bylo jeho překvapení, když se za pár dní situace opět opakovala (tentokrát s polévkou). Malý Kája bez jakéhokoliv úleku nebo obav, sám seskočil ze židle, aby se bez jakýchkoliv instrukcí za okamžik vracel z koupelny s hadrem i kbelíkem a sám se pustil do likvidace následků malé nehody.

Stejně jako táta v předchozích případech, sám komentoval, co dělá a proč. Poté, co se s důsledky své chyby vyrovnal, se vrátil ke stolu a v klidu pokračoval v jídle s ostatními.    

Malý Kája to zvládnul již na třetí pokus a od té doby si podobné drobné nehody řeší zcela sám.  Není třeba dodávat, že běhání s hadrem je zábavné tak třikrát, čtyřikrát, ale popáté je to už docela otrava. A tak si Kája dává mnohem větší pozor, aby nic nevylil.

Spokojený otec Rudolf má zase o něco volnější ruce a o něco víc času.

... a jak to máte vy?

Napište mi svůj příběh nebo pohled na věc do komentářů.