“Janičko, pojď se napít, už jsi dlouho nepila. Děti, pojďte sem, musíte se napít. To nevadí, že nemáte žízeň. Každý aspoň půl sklenky. Je třeba dodržovat pitný režim!“ 

A současně s tím: „Věrko, pojď se vyčůrat. Radku, kdy si čůral? Nepotřebuješ čůrat?  To nevadí, že nechceš. Pojď to aspoň zkusit.“

Taky to kolem sebe slyšíte tak často? Kolem doplňování a vylučování tekutin dětmi děláme zbytečný a navíc škodlivý humbuk.

Kde se vzal pitný režim

Když jsem v 70. letech navštěvoval základní školu, museli jsme „zařezávat“ v lavicích a nikoho naše žízeň moc nezajímala.

Když se v hodině někdo smělejší ozval, že by rád pil, většinou byl odbyt: „Copak jsi miminko, abys to nevydržel? Za dvacet minut je přestávka.“  A bylo.

Pak ale lékaři někdy na začátku 80. let „znovuobjevili“ poznatek, že správně zavodněný organismus podává lepší výkony a člověk, který netrpí žízní, se dokáže lépe soustředit.

Doporučili proto školám, aby umožnily dětem přístup k vodě podle jejich skutečné potřeby.  A to i v průběhu vyučování.

Byla to tehdy poměrně odvážná myšlenka a leckterá paní učitelka se s ní velmi nerada sbližovala. Nicméně, kdo měl žízeň, mohl se v hodině napít. Vše bylo v pohodě, nikdo netrpěl.

I při tomhle režimu ale chodil v hodině k umyvadlu jen sem tam někdo a i o přestávce se napil jen ten, kdo pít chtěl, a tedy skutečně potřeboval.

Bod zlomu

A pak se cosi stalo. Nevím, jestli to byla „masírka“ ze strany zdravotníků nebo marketérů výrobců nápojů, ale z pitného režimu se stala mantra, kterou je třeba opakovat tisíckrát denně a rodiče, kteří tak nečiní, nejsou „in“.

Velká část matek tak vzala žízeň svých dětí na vlastní bedra. A to víc než doslova. Model, kdy byla voda dosažitelná podle potřeby dětí, se změnil na model, kdy se pije povinně podle plánu, a taky pokaždé, když si rodiče usmyslí, že právě teď musí mít dítě žízeň. Skutečná potřeba dítěte přitom nehraje téměř žádnou roli. 

Co to způsobuje

Pokud žijeme s představou, že děti neustálým udílením pokynů naučíme „správně se zavodňovat“ a postupně se o svou potřebu tekutin i samostatně starat, mýlíme se.

Svým tlakem se dětem cpeme do života, přebíráme jejich starost o sebe sama do našich rukou a bráníme tak rozvoji jejich vnímavosti k potřebám vlastního těla.

„Starost o vodu“ si tak v mysli dítěte nemůže najít své místo ani se tu zafixovat. Tím, že se této starosti aktivně „ujímáme“, jí vlastně k dětem ani nenecháme „dojít“.

Výsledný efekt je ten, že místo, aby rostla míra samostatnosti dětí, stoupá jejich závislost na nás. Pít budou teprve tehdy, až jim to znovu připomeneme.

Můžeme se sice tetelit blahem, že máme tvorečka, o kterého se můžeme starat („svou hračku“), ale jdeme cestou zpět. Nadměrnou péčí a pokyny rozvoj dítěte zpomalujeme a komplikujeme.

Vzdálenější efekty pokynů a nadměrné péče

Stokrát nic umořilo osla, a tak i neustále opakované pokyny mají své dopady. Ty přicházejí pozvolna, se zpožděním. O to těžší je uvědomit si jejich souvislost právě s nadměrnou péčí a neustálými pokyny.

Pokud je přemíra pokynů dlouhodobá, začne se jí dítě vědomě či podvědomě bránit.  Jakého efektu se dočkáme, bude úzce souviset s jeho letorou.

Tupátko

Pokud bude dítě poddajné, můžeme si vychovat „tupého tvora“, který své potřeby nevnímá a je schopen si třeba i uhnat úžeh, protože neví, že by měl nebo mohl pít.

Nenaučil se vnímat své pocity a nenaučil se samostatné existenci. Pokud není rodič poruce, neumí si se svou potřebou poradit. Není na to zvyklé.

Dítě může také přestat „poslouchat“. A to nejen své tělo, ale i rodiče. Aby se ubránilo přetížení, začne příchozí pokyny vypouštět.

Neuslyší je. Později může vypustit i samotný hlas rodičů, následně hlas paní učitelky,……. a je tu první varianta „neposlušného dítěte“. Tedy ta, kdy dítě neslyší a nereaguje.

Plačka

Je-li dítě vnímavější, může ho přemíra pokynů přivést až k přecitlivělým reakcím. Například se rozpláče, jen na něj někdo promluví nebo po něm něco chce.

Je to úniková reakce, kterou se dítě brání rodičovskému tlaku, a kterou se v něm podařilo vypěstovat.

Zbojník

Naopak, je-li naše dítě vnitřně silné, zaděláváme si nadbytkem péče a udílením pokynů na jeho budoucí vzdor. Dítě se stává zlostným, otráveným, nespokojeným.

Je to druhá varianta „neposlušného dítěte“. Dítě nedělá to, co se po něm chce, dělá to, co chce ono. 

Napětí a zloba v něm s každým dalším pokynem rostou a projeví se zlobnou nebo vzdornou reakcí v okamžiku, kdy to nejméně čekáme. Spouštěčem může být cokoliv.

Co s tím?

V podstatě přestat dávat pokyny a nahradit je poskytováním informací. Tj. říkat proč a jak se věci dělají a nechat na příjemci, aby se zařídil. Připustit i to, že se zařídí špatně. Je to jeho příběh a jeho zkušenost, ze které se může poučit.

Konkrétní příklad

Je horko, děti pobíhají po zahradě a nám se zdá, že by se měly napít. Uděláme pití a vydáme se za nimi. Důležité je nesklouznout do roviny pokynů, příkazů a poroučení, ale zůstat u podání informace: „Děti, je tu pití. Kdo nechce, aby ho sluníčko úplně vysušilo, měl by se napít.“

Je na dětech, aby informaci zpracovaly a zařídily se podle ní. Někdo se napije, někdo ne, ale oboje je v pořádku. Nikoho nenutíme, nepřipomínáme, nepřikazujeme. Je to věc každého dítěte.

Nepodléhat představě, že když máme žízeň, musí ji mít i děti. Každý jsme jiný, a tak i potřeba doplňování tekutin je u každého jiná.

Nechat děti žít svůj život co nejvíc podle nich samých. Dávat jim v každém okamžiku příležitost růst v jejich samostatnosti.

Vrátit se k původnímu smyslu pitného režimu. Tedy zajistit dětem přístup k tekutinám, podle jejich skutečné potřeby.

Jak to souvisí s čůráním?

Je to velmi podobný model. I když na druhém konci procesu a navíc zkomplikovaný tlakem tichého soutěžení matek, která naučí zvládat tento hygienický návyk své dítě dříve.

Brzké zvládnutí „si říci“ nebo „na nočník“ je totiž znakem velké prestiže, zatímco opak je vnímán jako významný neúspěch a velké mateřské selhání. Z toho pak vzchází spěch a tlak, které věci spíš škodí, než prospívají.

Toto téma by vydalo na samostatný článek. V souvislosti s pokyny a přehnaným opečováváním nám stačí zmínit, že i tady platí odpustit si palbu pokynů i věčného dotazování a nucení. (Za extrém považuji budit děti uprostřed noci a v mrákotách je nosit na záchod.)

Nechat i tenhle proces více na dětech. Ozbrojit se trpělivostí a laskavě pomáhat dětem překonávat důsledky nezvládnutých pokusů tak dlouho, až z nich budou pokusy zvládnuté.

Odměnou za menší tlak nám bude větší pohoda dětí a často i rychlejší zvládnutí této přirozené životní etapy.